"Mirku, prosím Tě a kdo jsem vlastně já?". "Proč se ptáš Joshíku?"Ale slyšel sem, že prej se mám tuhle otázku ptát, že je to dobrý a pak dosáhnu osvícení...

Aha a to si slyšel, že se máš ptát mě?

No ne, jen, že se má ptát "Kdo jsem já". Tak mne to čoveče tak zaujalo, že sem hned běžel za tebou, že se zeptam.

Aha, tak takhle to teda je, no víš Joshíku já teď nemám zrovna čas, mám tu něco rozdělaného, běž si to prosimtě zatím sám propátrat a přiď večer a proberem to.

A Joshík teda šel, to zase jako jo, on svého mistra Gurumirka poslouchal na slovo a neodmlouval.

Sedí tedy Joshík pod stromem a zkoumá a probírá to, tuhlenctu otázku, která prej vede k osvícení. "Kdo jsem já?". No co je to vlastně za blbou otázku, sem Joshík ne, tak co mam jako řešit, to je fakt ujetý.

Ale vono to asi nebude tak jednoduchý, když nejsem osvícenej, tak to asi nebude ta správná odpověď. Tak rychle musim na něco přijít, ať mne večer Mirek nesprdne, že sem na nic nepřišel a flákal sem se.

Takže znova "Kdo jsem já?" ... Ježiš ja fakt nevim, housenka nejsem, auto asi taky ne, barák taky ne, co člověk, no jasně sem člověk. Tak šup kde je to osvícení? Hm nic, tak to asi taky nebude ta správná odpověď. Kurňa fix, to je snad zas nějakej kóan nebo co. Kdo to má furt řešit.

No jasně já, já to musim řešit, ale kdo sem to já? Jé hele to je zas ta stejná otázka a napadla mě, já sem teda docela dobrej. Hm sem dobrej, ale kdo jako, hm to teda vyřešim a budu osvícenej. Jenže cokdyž, když budu osvícenej tak už nebudu? Přece se nějak rozpustim ne? Zmizí to moje já a bude tu jen to velký Já nebo co jako. Sakriš to je nějak složitý, jak může zmizet moje já, to tu pak je ještě nějaké další já co tohle já vlastní? Tak pozor, nenecham se zmást, tohle já zase dám, to já to vyřešim a večer už poběžim za Mirkem celej osvícenej.

A je tu večer, uteklo to jak voda a Joshík má celou hlavu zavařenou a loudá se ke Gurumírovi.

Gurumírá už na něj mává z dálky a usmívá se, mírně.

Tak co Joshíku, co dělá ta tvoje slavná otázka?

Co by dělala běhá mi v hlavě a na nic kloudnýho sem nepřišel, furt se mi tam čoveče nějaké já zamíchá, už si myslim, že to mám, že sem na to přišel, ale pak zjistim, že tam stejně nějaké to já je schované.
Hele třeba tahle odpověď: "Jsem prázdnota" no tak tam zase je schované to já, já jsem prázdnota. Nebo třeba "Jsem už osvícenej" tak zase to jsem já. Nebo "neexistuju" tak v tom zase sem já, kterej neexistuje.
Je to fakt divný. Prosím poraď mi Mirku, ty si víš vždycky rady a určitě znáš odpověď na tuhle otázku.

No jo Joshíku, ale když já odpovím na otázku "Kdo jsem já" tak odpovím na to kdo je Mirek a ne kdo je Joshík.

Hm to mne čověče nenapadlo, to je teda legrační otázka, že?
(Joshík se přiblble usměje :))

Ok Joshíku, tak já ti řeknu zas něco z mého učení, jak to vidím a ty si s tím zas nějak poraď.

Jooo super - povídá a jásá Joshík - budeš mě učit, ty si boží! Sedne si na zadek a poslouchá a Mirek vypráví tu svou pohádku....

Byl jednou jeden Joshík, hrouda masa, kostí vody a bůh ví čeho ještě.
Taková energetická směs létajících atomů v prostoru všehomíra.
A tahle směs jednou vypustila nějakou vlnu energie v otázce "Kdo jsem já" a čekala až vypustí další vlnu ve formě odpovědi, kterou v zápětí uzná za konečnou a správnou. Byla to taková hravá energetická směs :)

Tahle směs měla tu zajímavou vlastnost, že o sobě věděla, věděla o svých myšlenkách a činech, věděla o svém tvaru, pachu atd. Jedna z myšlenek, které vyprodukovala a o kterých věděla byla myšlenka "to jsem já Joshík" a ta směs také věděla o otázce "Kdo jsem já?".

Jednou se ta směs prožívala jako nekonečné světlo, jednou zas jako naštvanej a zuřivej chlápek, někdy zas jako uplně vyklidněnej a šťastnej mladík, kterému nic nechybí a nemá žádné myšlenky. Ale tohle včechno se furt měnilo a nic nebylo stálé a nic se nezdálo jako to pravé a konečné já, které se tu hledalo. A otázka se vracela a různé odpovědi se množily. Vždycky to nějak vypadalo, že už jako jo, ale pak to zmizelo a objevilo se zas něco jiného.

Abych to zkrátil, nakonec to dopadlo samozřejmě dobře, jak tomu v pohádkách bývá a musí být. Energetická směs, poznala, že je sama sebou, že tomu tak bylo vždycky a že její podstata je ono neměnné vědomí, které si uvědomovalo, všechno co se měnilo, dělo, myslelo atd. a že je zároveň i tím vším co se neustále měnilo a mění. Že tu nic nechybí ani není nic navíc.

Protože tohle praštěné zjištění a uvědomění, znělo docela praštěně, dal si Joshík na stará kolena jméno Praštěná Kost.

A to je všechno Joshíku.

Jééé Mirku, to je náký praštěný, to jako mělo bejt vo mně nebo co?
A to je všechno, já myslel, že budeš mluvit o osvícení a tak.
No jo já vim.....

Témata tohoto článku: Příběhy Gurumíry

Tisk

• Tweet