Příběh čtvrtý - Co se stalo na výletě s veverkama
Jednoho dne šel Gurumíra se svým žákem Joshíkem na výlet. Joshík byl tou dobou už velmi pokročilým žákem a k osvícení mu chybělo už jen to osvícení. Zastavili se u lavičky na svačinu.
G: Co jako?
J: No to moje osvícení, už sem tvým žákem víc než deset let, sem pokročilý, mělo by to už každou chvilku přijít, ne?
Gurumíra se zakousne do namazané housky, v klidu žvýká a hledí na veverku.
J: Proč nic neříkáš? Seš v samádhi nebo co? Sem se tě ptal na poměrně důležitou otázku, slyšels mě?
Gurumíra polkne sousto a svůj pohled na veverku vymění za pohled na Joshíka.
G: Slyšel. Víš, nevim jestli sis toho všiml, ale vono to přišlo už před třema dnama, takže už to máš. Blahopřeju ti. Seš osvícenej, je to na tobě poznat. Seš prostě najednou jinej.
Joshík vyvalí voči, na milisekundu ho popadne smutek, že takhle blbě a nezkušeně propásl své vlastní osvícení, ale pak hned vyskočí a začne jančit okolo lavičky a hulákat:
Už to mám, už to mám, konečně to budu moct říct svý mámě a kámošům. Sem osvícenej, juchůůů.
Když dojančil, napadla ho kupodivu zas nějaká otázka:
Hele Mirku, když sem teď osvícenej, co budu dělat? To už mne nebudeš učit? Se už nikdy neuvidíme a nepudeme spolu do lesa na veverky?
G: Seš vosvícenej a odpověď znáš sám. Pojďme zas dál, je prima den.
J: No jasně, hele cokoliv Mirku, mě je teď fakt všechno volný. Sem volný, svobodný, ty vado to mi snad nikdo neuvěří, až budu vyprávět, jak se mi to stalo :)
Témata tohoto článku: Příběhy Gurumíry