Od myšlenek k lehkosti bytí
Chodil v bílém hávu, zpíval mantry a následoval indického učitele. Velkou část života také praktikoval tibetský buddhismus. Ani u jednoho ale nezůstal. Dnes Martina Bohuše, tátu od dvou dětí, fascinuje zkoumání přítomného okamžiku skrze přímou zkušenost. Ukazuje lidem, jak můžou okamžitě objevit lehkost a svobodu uprostřed naprosto běžného života.
Kdyby tě někdo neznal a přišel za tebou o radu. Jak bys mu vysvětlil tvůj princip seberozvoje a poznání?Já jsem nad tím, co dělám, jako nad seberozvojem nikdy nepřemýšlel. Spíš mi sedí více to poznávání. Dělám něco, čemu říkám zkoumání přítomného okamžiku, nebo zkoumání prožitku, života, a to skrze přímou zkušenost. Záleží, kdo a odkud za mnou přichází a jaké má povědomí. Já se s ním následně nořím do toho, co prožíváme, protože my, lidé, stále něco prožíváme. Zkoumám s ním, co to je, co všechno tam je a kde si v tom všem stojím já.
Lidé, kteří se ti ozývají, už prošli nějakým stádiem hledání?
Nejčastěji ano. Můj způsob je v mých očích relativně vyhraněný, takže nepřijde jen tak někdo, ale většinou člověk, který už něco podobného někde ochutnal nebo na něco takového narazil a sleduje známé učitele, jako jsou Eckhart Tolle, Mooji a podobně. Málokdy přijde někdo úplně nový. Když se to stane, třeba skrze online kurz, který mám propagovaný na Facebooku pro velkou veřejnou skupinu lidí, tak tito lidé často nedají, co se jim snažím ukázat.
Věnoval jsi pětadvacet let různým duchovním technikám včetně tibetského buddhismu. Co ti daly, co ti vzaly?
Mně vzaly asi především iluze. Vždycky jsem toho totiž nechal. Mám teď nulovou souvztažnost k těmto učením a technikám. Úplně jsem je opustil, i když jsem tato učení třeba deset let následoval. Vždy mě něco dohnalo k tomu, abych se na to podíval svýma očima. To, co uvidím, je pro mě pravdivé. Zjistil jsem, že to je to ono, co následně dál sdílím. Nefunguje mi věřit něčemu, co mi někde někdo povídá, že se to stane.
Víš, co byl před tím čtvrtstoletím tvůj spouštěč k tomu, aby si začal hledat a objevovat i tu rovinu života, která není vidět?
Nevím. Objevilo se to. Když vyprávím tento příběh dlouze, tak mě to vede až ke studiím na gymplu, kde jsem si půjčoval knížky o mysli a o tom, jak funguje. Na výšce jsem se potom dostal ke skupině, která následovala indického guru. Nebyl to tedy konkrétní spouštěč, ale dělo se to postupně přirozeně. Dá se dělat tisíc věcí, ale jen některé v tobě vzbudí chuť nebo touhu za nimi jít. Co si mě zavolá, za tím jdu.
A co ti ta léta duchovních praxí naopak dala?
Určitě mi to dalo zkušenost s tímto typem rozvoje. Mám zkušenost s tím, jaké to je vstávat každý den v šest ráno, chodit v bílém hávu, zpívat mantry a následovat indického guru. Mám zkušenost s tím, jaké to je dělat tibetský buddhismus, jeho metody a následovat učitele. Můžu se k tomu nějak vztáhnout a říct, proč mi to nesedí.
A proč ti to nesedí?
Potřebuji to vidět na mém prožitku teď hned. Jakmile je to založené na příběhu, tak ho neustále opakuješ a doufáš, že se jednou něco stane.
Myslíš tím, že opakuješ mantry nebo medituješ?
Přesně tak. V mém nynějším přístupu je pro mě svoboda okamžitě přístupná. Stejně tak jsou dostupné kvality, které ta učení slibují, že se jednou přihodí, když něco budeš dělat.
Tvrdíš o sobě, že se nevznášíš na růžovém obláčku blaženosti. Chvíli sis na něm ale poseděl…
Právě že poseděl… (směje se). Úplně nejvíc se to dělo v době, když jsem studoval vysokou a byl ve skupině mistra Šrí Činmoje. Tam jsem zažil, jaké to je, když v něco bezmezně věříš. Věřil jsem, že on je bůh na zemi. Bylo hustý, co to se mnou dělalo. Vstal jsem ráno v půl šesté, oblékl se do bílého, jel jsem v tom do školy a na všechny se v autobuse smál. Byl jsem úplně vysmátý a na všechny zkoušky jsem chodil totálně v pohodě a udělal jsem je. Ale…
Jaké ale? Doteď to zní docela idylicky….
Zjistil jsem, že přítelkyně ode mne odchází a najednou nemám žádné kamarády. Byl jsem odříznutý od normálního světa a pohyboval se v bublince nás, kteří chodíme v bílém hávu a jsme strašně vysmátí. Pokud tomu bezmezně věříš, tak ti to bude fungovat, ale budeš žít v bublince. Ta moje současná cesta je víc spjatá s normálním životem.
A co se stane s těmi lidmi v bublinkách?
Když něčemu bezmezně věříš, tak tě z toho nic neskopne a můžeš tomu věřit a žít tak až do konce svých dnů. Myslel jsem si, že i ti lidé v takových skupinách to musí časem všichni prokouknout, a pak jsem zjistil, že ne. Oni si to v těch bublinkách dožijí.
Odkud tedy pramení tvoje důvěra v život dnes?
Myslím si, že část toho v sobě musím mít od začátku. Řekl bych, že to v sobě všichni máme. Když se podíváš na děti, tak ony nic neřeší, důvěřují životu tak, jak se děje. Druhá část vede skrze zkoumání, která dělám. Ověřuju si zkušenost ve svém vlastním prožitku. Na základě toho se důvěra velmi výrazně zvětšila a ověřil jsem si, že je to všechno ještě kouzelnější, než by člověk myslel. Nebo že od sebe není nic oddělené a že ti to nemůže ublížit.
Máš pro „to“ nějaké jméno?
Když jsem dělal semináře, začínal jsem tím, že nejde říct, jak to je. Slovy to nejde popsat a vysvětloval jsem i proč. Ve slovech to totiž není, je to tady ještě dřív. Slovo Bůh téměř nepoužívám, ale když je někdo, kdo má blízko k tomuto poměru, tak ho můžeme zmínit. Je mi jedno, jestli Bůh, inteligence, vědomí…
Jak se s oním Bohem, či vědomím, udržuješ v kontaktu?
Neudržuji nijak. Ono to prostě je. Všechno je vědomí, všechno je inteligentní energie Vesmíru, která hraje tuto kouzelnou hru.
…a to ti přináší vnitřní klid?
Spíš hodně důvěru. Mám rodinu, dítě, ženu, pracuju, prožívám normální život. Jsem ve světě a děje se v něm spousta různých věcí.
Když se přistihneš, že ti hlavou běží mnoho myšlenek. Co uděláš?
Nic složitého. Jednoduše si uvědomím, že to tak je. V tu chvíli jde pozornost zpět ke mně, do bytí, k vědomí. Nepotřebuju udělat něco jiného, než si to uvědomit. Z mého zkoumání jsme všichni tak devadesát procent zaseknutí v myšlenkách.
Ze kterých se následně skládá celý náš svět.
To je jedna část mozaiky. Ale významná! Která pak určuje, jak to máme a jak se cítíme.
Jak se na to konto v myšlenkách vyznat?
S lidmi procházím a prozkoumávám, co to myšlenky jsou, kde jsou, jak fungují a v jakém vztahu jsou ke mně. Neznám už ten pocit, že je myšlenek hodně. Skrze toto zkoumání se to celé zjednoduší. Snažím se lidem předat, aby je pustili a šli zpátky k bytí.
Pustili myšlenky?
Když to zjednoduším, tak je tady život, prožitek a vjemy, které skrze pět smyslů vnímáme. Pak tu jsou myšlenky a pocity. Pak je tu vědomí nebo bytí, které to vše registruje. Vědomí tedy buď kouká do myšlenek, nebo jde do vjemů, nebo je u sebe. Když zjistíš, že jsi v myšlenkách, což se nám všem děje, jednoduše vrať pozornost k bytí. Dodnes jsem nenašel nic jiného, co nám způsobuje trápení, než právě myšlenky. A dokonce ani ne ta myšlenka, ale pozornost. Jakmile dáš pozornost od myšlenky pryč a přestaneš jí věřit, okamžitě máš svobodu.
Přeneseš tudíž pozornost k přítomnosti. Například teď umývám nádobí a soustředím se jen na to…
Nemám to úplně takhle. Četl a slýchával jsem tento způsob od jiných. Mě spíš zafungovalo, že jakmile jsem skrze mé vlastní zkoumání uviděl jasně, co je to bytí a vědomí, tak jdu rovnou tam. Já už tam vlastně jsem. My jsme bytí. Tudíž je potřeba nula času i pohybu tam dojít. Stačí přepnout pozornost z myšlenek k bytí. Netřeba si nic dalšího uvědomovat…
Je pro tebe jednoduché lidem vysvětlit, kam přesně se přepínáš?
Spíš jestli je pro ně jednoduché to pobrat… (směje se). Záleží na každém. Někomu to cvakne hned. Slyšel to a má to. To byl i můj případ. Dřív jsem četl manžele Tomášovi a bylo mi to blízké. Pak to někde časem úplně docvaklo. Někdy to někomu trvá a to taky nevadí. Mám jednoho kamaráda, se kterým se potkávám druhým rokem, a on na začátku tápal a šílel. Následně mu věci postupně zapadávaly a dnes nevěřím svým očím, co mi píše za zprávy! Musíš mít otevřenost a vnímat, kam ukazuju, a pak už to víš…
Co ti přineslo před čtyřmi lety narození syna? V tu samou chvíli jsi zakládal blog, takže se ti toho rodilo více…
Byla to náhoda. Seděl jsem v porodnici a zrovna jsem měl v plánu začít psát blog. Mám ještě devítiletou dceru. Díky dětem vidím kvality, které my dospělí tady následně rozkrýváme. Důvěru a otevřenost v život, ve svobodu. Vidím, jak prožívají jakékoli prožitky bez pocitu, že je to špatně. Třeba brečí, a pak cvak, dělají něco jiného a neřeší to.
Přizpůsobuješ tomu výchovu?
Asi ne nijak výrazně. Nejsem typ, který by razil, aby byli strašně svobodní. Dělám, co umím.
Žiješ obyčejný život s rodinou na venkově. Našel jsi i v hmotné jednoduchosti spokojenost?
Ano a právě v této době si uvědomujeme, jak je super být na vesnici. Jezdím pracovně do Prahy a mám pocit, že jsem v nějakém postapokalyptickém filmu, když tam v těchto dnech přijedu. Tady na vesnici je život klidný i teď a nepoznáš, jestli je pondělí, středa nebo neděle.
Kolik je ti let?
Teď v září mi bylo čtyřicet tři.
Může přijít ještě něco dalšího, co ti změní pohled na svět?
Myslím, že jo. Vůbec nevím, jak se to dál bude odvíjet. Někteří autoři o nedvojnosti píšou nebo povídají a vypadá to, že je to jasné a hotovo. Já jsem se třeba našel v tom, že to nejde říct. Jakmile řeknu, že je to takhle, tak se zavírám a vyprávím pohádku. Mám proto absolutní otevřenost a dokážu si představit, že se může cokoli jiného objevit a ukáže mi to ještě zajímavější svobodu.
Martin Bohuš není bohužel již mezi námi, zemřel při nehodě během bouřky. Živil se jako grafický designer, s manželkou a synem žili na vesnici kousek od Písku. O duchovní tématiku se začal zajímat během studií na gymnáziu. Inspirovali ho manželé Tomášovi, následoval indického učitele Šrí Činmoje, později přešel k praktikování tibetského buddhismu. Časem všechny praktiky opustil a věnoval se metodě zkoumání přítomného okamžiku skrze přímou zkušenost. Inspiroval k znovuobjevení úžasu nad tím, že jsme naživu.
Rozhovor vedla a pro zivotvpritomnosti.cz připravila: Lenka Nechvátalová (Australenka). Černobílé foto fotografka Jana Bergerová.
Témata tohoto článku: čeští autoři
