HRA NA SCHOVÁVANOU - Cesta od zoufalství ke štěstí

Představujeme novou knihu psychoterapeutky Ivety Vackové - dlouho očekávaný dotisk je opět k dispozici. Jedná se o příběh o cestě ke štěstí a vědomí sama sebe. Příběh ženy, která se nevzdává a jde za hlasem svého srdce.

HRA NA SCHOVÁVANOU - Cesta od zoufalství ke štěstí Iveto, co tě vedlo k napsání tohoto příběhu?

Před lety mě hezky zasáhly knihy jako Alchymista anebo Muž, který chtěl být šťastný. Líbily se mi tyhle příběhy, které v sobě nesly tolika moudrosti a které spolu s dalšími mě v životě inspirovaly. Už tehdy, kdy jsem slyšela své přátele a známé, jak nadšeně o takovýchto příbězích mluví, o tom, jak mocně na ně zapůsobily, říkala jsem si, že bych si také jednou přála napsat nějaký příběh, který by lidem otevřel srdce a naučil je přestat se bát.

A pak šel čas, jak říkáme, a mně bylo dáno toho spoustu prožít a potkat se s lidmi, kteří mě inspirovali k dalším krokům.

Řadu let se věnuji psychoterapii a každý den si uvědomuji, kolik mi toho klienti předávají a jak mně posouvají v mém poznání. Zároveň jsem dlouhou dobu tušila, že to, co nazýváme osobností, zdaleka není vším, kým jsme. Díky dalším knihám a vlastnímu naprosto nečekanému zážitku jsem začala s vděkem vnímat, jak se můj život v tichosti proměňuje.

Zjistila jsem, že rozumem přepisovat „hru života“ může pak člověk neustále, ale něco podstatného tam pořád chybí. Když se však odhalí naše přirozená podstata, přichází hluboké přijetí všeho, co je. Tím postupně samy od sebe mizí problémy, překážky, úsilí a prostě všechno, co jsme považovali za nežádoucí.

Najednou je všechno v pořádku.  

To se stalo i řadě mých klientů - nenásilná proměna života k radosti, svobodě a přijetí. Všechno se to spontánně dělo a děje a najednou přišel „z ničeho“ nic příběh sám! Jako by si mě sám vyhledal. A tak jsem začala psát, lépe řečeno příběh se psal skrze mě, a teď, když je knížka na světě, moc ráda bych se s vámi o něj podělila...

Poznejte příběh Ely, jejíž manžel zmizel během expedice v Peru a která po období zoufalství a bezmoci objevuje hlubší prozření do podstaty věcí i sebe sama. Její utrpení vystřídá prozření, že trvalý stav radosti, štěstí a lásky nevytvářejí okolní události, situace či lidé, nýbrž zdroj, jímž je ona sama. Ela zažívá hluboký vhled, který může zastihnout člověka kdykoliv, kdekoliv a jakýmkoliv způsobem, a nečekaně objevuje, kým ve skutečnosti je….

Dvě krátké ukázky z právě vydané knihy Hra na schovávanou:

Světlo pouliční lampy rozechvěle pomrkávající ve tmě, teplé objetí pokrývky a naléhavá melodie budíku. Ela se pokoušela otevřít oči, aby se co nejrychleji probudila do nového dne. Zrakem zapátrala v koruně stromu za oknem ložnice a otřásla se zatím nepocítěným chladem. Větve stromu se ohýbaly pod náporem větru a deště a představa vlhké zimy jí prostoupila hluboce pod kůži. Znechuceně se otřásla.

‚Musím okamžitě vstát,‘ problesklo jí hlavou, ‚nesmím přemýšlet o tom, jestli se mi chce vstát nebo ne‘. Ale nešlo to, jak by potřebovala. Tělo odmítalo spolupracovat. Leželo těžké jako z olova,  neschopné v sobě najít energii k pohybu. Ela při představě pozdního příchodu do práce musela zabojovat, aby s ním pohnula. Při prvních krocích vnímala bolest v zádech a snad v každém kloubu. Dovlekla se do kuchyně a zapnula konvici na vodu. Nasypala kávu do hrnku a automaticky zahájila sérii dennodenních neustále se opakujících kroků, o nichž není třeba přemýšlet. Už se viděla, jak za pár minut vyběhne na ulici a bude se pokoušet stihnout první ranní tramvaj. ‚Jsem jako ta konvice, spustím start a musím začít fungovat,‘ pomyslela si Ela, ‚a jen při tom doufám, že se neporouchám.‘ 

Tramvaj se blížila k zastávce. Čekající lidé se chránili před deštěm pod plastovým přístřeškem a jeden po druhém se pomalu začali houfovat k předpokládanému vstupu, až před nimi tramvaj zastaví. Ela se otřásla mokře větrnou zimou a ani trochu se jí nechtělo prodírat se masou lidí do zavlhlého tepla plného lidských výparů. ‚Tohle není otázka volby, prostě musíš,‘ říkala si při nastupování. ‚Nebo je to má volba?‘ otázka ji provázela dál do tramvaje. ‚Musíš?‘ znělo jí v uších bez sebemenší odezvy.

...

Ela se chvíli nechala nést mocnými tóny varhan, jež rozezněl varhaník v místě, kam nedohlédla. Lidé začali zpívat a ona vnímala nádherné vibrace tónů, které zaplavily celý prostor kostela. Nechala je na sebe působit a jen byla. Cítila spojení se vším jako jedno neoddělitelné vědomí. Musela se zhluboka nadechnout, snad aby si uvědomila, že je stále ve svém těle, že nelétá. Celou tu dobu, co zakoušela být čistým nekonečně vibrujícím vědomím, měla na tváři nevýslovně šťastný úsměv.

Když si to uvědomila, rozhlédla se a zjistila, že se nikdo další mezi zpívajícími lidmi neusmívá. Řada z nich měla tváře studeně vážné podobné voskovým figurínám. Hodně lidí mělo pokorně sklopenou hlavu. Na Elu to však působilo spíš jako výraz provinění. Cítila, že chvíli zastavení při oslavě života chce prožít jinde a jinak, na volném prostranství zasypaném sněhem, s vůní jehličí smrků a borovic, s hvězdami nad hlavou prosvítajícími na noční obloze. Potřebovala cítit pohlazení chladného větru na tváři za tichého přihlížení stromů oděných do bílých kabátků. Tady v kostele se najednou cítila osamocená a odtržená od života.

Způsob, jímž Ela oslavovala život, nevyžadoval vážnost.

...

Knihu lze nyní objednat na mém eshopu.

 

Témata tohoto článku: čeští autoři

Tisk


Přidejte komentář k článku: