Chycen v Tady a Teď! - Peter Fenner

Zatímco se život na základě koncepce "tady a teď" může zdát lákavý, jestliže si myslíme, že s přijetím této perspektivy dojde k vyřešení našich problémů, měli bychom se nad tímto bodem ještě jednou zamyslit.

Dnes je tu netradičně delší text, který se mi a mému příteli Milošovi tak líbil, že jsme se rozhodli pro jeho překlad. Miloš to přeložil, děkuji mu tímto ještě jednou.

Jedním z témat, o kterém se často diskutuje mezi lidmi posedlými duchovností, je téma usilování a neusilování, praktikování a nepraktikování. Dva téměř znepřátelené tábory zuřivě zastávají své názory, chyceni koncepty, ulpíváním a neotevřeností a nesvobodou vlastní mysli. Dnešní text doufám přispěje k jakémusi pročištění a odlehčení této směšné zarputilosti.

Peter Fenner je jedním z mála "zápaďanů", kteří v dnešní době předávají "nauku" stavěnou na dzogčenu tak, jak to cítím já. Jeho přístup je také někdy zařazován do takzvané advaitové psychoterapie. Ikdyž se může následující text zdát pouhým teoretizováním chytrálka, který umí dobře argumentovat a logicky skládat, ze zápisků setkání lidí s Peterem vyplývá, že tomu není tak.

Peter při svých setkání "navádí" ostatní k jasnému prožívání úplnosti přítomného bez nutnosti řešit to, přemýšlet o tom, dokazovat to a hádat se, ikdyž ani to není považováno za něco, co se neděje, jak se děje.

No já jsem se s ním osobně nesetkal, četl jsem jeho texty na podzim minulého roku a moc se mi líbily, souzním s nimi.... takže tu jeden máte.

Pamatujte, že se nelze dostat do přítomného okamžiku, protože se tam není odkud dostat. Nic jiného, než přítomný okamžik není. Vy jste úplností přítomného okamžiku vždy a neustále.

—————————————————————————————————-

Pohybujete se mezi následujícími myšlenkami?:

Obecně řečeno, tyto dvojice vzájemně protikladných postojů a představ představují dva vzájemně odlišné přístupy k duchovnosti.

Nám běžně nejbližší postoj je založen na představě a přesvědčení, že se nám v našem životě něčeho nedostává, přičemž se zároveň nabízejí různé postupy a metody, které nám onen chybějící aspekt mají zprostředkovat, přinést a pomoci dosáhnout. Systémy založené na tomto přístupu slibují dosažení moudrosti, čistoty, svobody, blaženosti, štěstí, apod. – ať už v tomto životě, v nových zrozeních, na základě pouhého následovaní určitého učení, praxe, specifické duchovní disciplíny, nebo dokonce na základě pouhého jediného osobního setkání s duchovním učitelem. Většina systémů slibujících spirituální a psychologický rozvoj je založených právě na tomto principu. Svoje následovníky tím přitahují tím, že pro jejich plné osobní dosažení (toho, co tu údajně chybí) nabízejí metody s označeními jako "starobylé", "průkopnické", "jednoduché, nenáročné či přirozené", "postupné" nebo naopak "rychlé". Zatímco jsou tyto metody velmi různé a rozmanité, jsou všechny podobné systémy založeny na koncepci a předpokladu hlásajícího potřebu změny.

Jsou to vlastně různé formy duchovní koncepce typu "toto není Ono" – koncepce, že jestliže máme být skutečně spokojení a šťastni, potřebujeme být někde jinde, nebo někým jiným a odlišným.

Tržní prostor s duchovností

I když vzato z historického hlediska byla Západní psychologie a duchovnost založená a definovaná na základě koncepce a postoje o potřeby změny, v současné době je platnost takovéto koncepce zpochybňována, a je předkládána vize alternativní. Tato, pro Západní svět sice nová ale na Východě mající hluboké kořeny v minulosti, nyní říká, že "toto je Ono", a když se nyní na tento "tržní prostor" podíváme trochu blíže vidíme, že tato nová vize a koncepce rychle získává své pevné postavení. Podle této koncepce vše potřebné (resp. TO) již máme, a proto z naší strany není potřebné nic víc činit. Viděno z perspektivy této koncepce jsou představy a naše snahy o následování duchovních cílů jen překážky pro naše konečné uvědomění, že tak jak tu jsme, jsme již kompletní a je tu již plnost z hlediska dosažení. Tato koncepce plnosti a kompletnosti přítomného okamžiku nás nabádá a inspiruje k přijetí nového jazyka, prostřednictvím kterého má dojít k pochopení spirituality.

V rámci této koncepce plnosti a kompletnosti přítomného okamžiku "tady a teď" existuje mnoho různých aspektů. Některé ze systémů a duchovních tradicí učí, že již (nyní) osvíceni jsme, že toto je náš přirozený stav a naše původní přirozenost. Jediným problémem, který je však v podstatě problémem není, je to, že jsme si tento náš osvícený stav, stav plnosti a kompletnosti, dosud neuvědomili.

Tyto tradice nás učí, že naše dotíravé myšlenky a konfliktní emoce jsou jen hrou, nebo manifestací naší (vrozené) osvícené mysli, což však my nevidíme a neuvědomujeme si to. Alternativní duchovní systémy tvrdí, že hledání osvícení představuje sejití z cesty jednoduše proto, protože žádná taková věc jako osvícení neexistuje, přičemž ono "tady a teď" přítomného okamžiku není nic jiného, a nemá jiný a další význam než jen "tady a teď". Toto (co se právě děje) je právě ono hledané TO, protože to prostě nemůže být nic jiného.

Jiné duchovní tradice a učitelé požadují jít a dostat se za naše představy a přesvědčení, že "toto je TO". Tvrdí, že není a neexistuje žádné "TO", které by bylo možné dosáhnout a získat, ať už v budoucnosti nebo v přítomném okamžiku "tady a teď".

Dva výše uvedené přístupy je možné charakterizovat zhruba takto:

Je samozřejmé, že způsob jakým uvažujeme o naší vlastní spiritualitě je často dost komplikovanou směsicí výše uvedených koncepcí a přístupů.

Přechod od potřeby změny k plnosti přítomného okamžiku

Problém týkající se koncepce potřeby změny je ten, že tak dlouho dokud budeme tuto koncepci brát naprosto vážně (na jejím základě žít svůj život ), budeme stále zažívat stav nedostatku a nenaplnění. Naše meditace nebo jiné duchovní praktiky budou udržované na představě a přesvědčení že toto není (ono hledané) TO, že je tu něco, co je potřebné dosáhnout. Není potom divu, že takovýto postoj a představa (apriori) nekompletnosti potom přidává na popularitě koncepce opačné, koncepce plnosti přítomného okamžiku tak jak je, "tady a teď". Jestliže problém spočívá v postoji, že toto není (ono hledané) TO, potom se nabízí řešení přijmout koncepci opačnou, a sice že toto (ono hledané) TO je.

A tak mnoho hledajících kteří roky strávili pĕstováním víry a praxe založené na vizi potřeby změny, v současné dobĕ přecházejí do opačného tábora, a přitahují je takové duchovní systémy a tradice, jako je zen, taoizmus, tibetský dzočchen a Mahamudra, které obsahují výrazný akcent v smyslu koncepce přítomného okamžiku "tady a teď".

Po dlouhé cestĕ snah a úsilí o zmĕnu stavu vĕcí je takovýto postoj jako osvĕžující chladný vánek, nabízející vyšší a autentičtĕjší perspektivu, než na určitý cíl orientované systémy nebo duchovní praxe. Dá se však říci, že v současnosti se vĕtšinou plnĕ přikláníme spíš k různým koncepcím zmĕn, které by mĕli nastat pro zlepšení a obrat naší současné životní perspektivy.

V této nové koncepci oceňujeme vĕci tak, jak jsou (toto je ono hledané TO), protože "toto" je právĕ tak jak je, a nemůže to být nic jiného. Nemůžeme mít jinou myšlenku než tu, která právĕ v daném okamžiku v naší mysli vyvstala. Čtouc právĕ tuto vĕtu je přeci zřejmé, že nemůžeme číst jinou. Z hlediska této koncepce není co získat, protože v dané chvíli již máme to, co zde je. Myšlenka a představa, že jedna myšlenka může nahradit jinou, nebo představa, že za touto zkušeností je něco více, je prostě jen výtvor našich představ podobně jako pojmy "minulost" a "budoucnost" jsou jen představy, které však vznikají v přítomné chvíli. Naše vzpomínky jsou v současné chvíli oživené představy, často doprovázené vírou, že představují skutečné a reálné události, které stojí mimo současného okamžiku.

Omámeni koncepcí "tady a teď"

Předně, představa žití v "tady a teď" je ve skutečnosti iluzí, která vzniká ze samotné koncepce a postoje "tady a teď". Ve skutečnosti neexistuje nic takového, jako je totální bytí v přítomnosti, protože jestliže totiž někdo žije v "tady a teď", neexistuje pro uvědomění si takovéhoto stavu žádný (mentální) nástroj, podobně jako pro konceptuální představu "minulosti" či "budoucnosti". Kvalita něčí existence není ani jakkoliv ovlivněna, ani rozředěna tím, že kdosi přemýšlí o své zítřejší práci nebo si vzpomíná na včerejší konverzaci prostě proto, protože neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi myšlenkovou představou z hlediska "včera", "dnes" a "zítra". Kdyby byly myšlenkové představy o minulosti či budoucnosti méně skutečné než představy o přítomném okamžiku, nebrali bychom naše vzpomínky a vlastní myšlenkové projekce tak vážně.

Za druhé, při snaze zdokonalit a kvalitativně rozvinout zkušenost přítomného okamžiku jaksi nevidíme, že se stává jen dalším pohybem v rámci koncepce potřeby změny. Nesprávně jsme pochopili tradice jako je Zen a myslíme si, že tato nová perspektiva (přítomného okamžiku) představuje kvalitativní zlepšení oproti starým způsobům myšlení a duchovní praxe. V porovnání s nimi si nyní myslíme, že jsme dospěli k něčemu lepšímu. Mohli bychom si myslet, že takováto perspektiva je méně konceptuální, pravdivější, blíže k realitě a více osvobozující.

Jenomže, jak prohlásil čínský mistr Foyan: "V tu chvíli, kdy přilneš k představě, že To je ono, v ten moment máš okamžitě svázané ruce a nohy a tvůj další pohyb je definitivně znemožněn". Naším opuštěním pozice a koncepce potřeby změny se pak náhle paradoxně ocitáme znova tam, kde jsme začali. Pokrok, o kterém jsme si mysleli že jsme dosáhli je náhle tentam a my sami sebe přistihujeme, že hrajeme zase tu starou hru, kdy se ocitáme na duchovní cestě, která nás má zavést k lepšímu způsobu bytí.

Ačkoliv pozice a koncepce "tady a teď" není něčím, co je možné získat nebo se tomu naopak vyhnout, nepřestáváme to ve svých představách pojímat a přistupovat k tomu jako ke zkušenosti, kterou stojí za to mít. I když koncepci "tady a teď" nelze označit jakožto hlubokou nebo naopak prostou, přesto jsme přesvědčeni o její vyjímečné hloubce nebo prostotě, které nelze jentak dosáhnout. Dokonce i když si myslíme, že je "ničím", stále chceme takovou pozici dosáhnout. A tímto způsobem se stále znova stáváme účastníky hry, v které tuto svoji pozici a perspektivu považujeme za vyjímečnou či z duchovního hlediska pokročilou.

Tato iluze pokroku potom může dorůst velkých rozměrů tak, jak se v naší mysli stupňuje konceptuální rétorika na podporu koncepce "tady a teď". I když přítomný okamžik "tady a teď" není založený na vědomostech či zkušenostech, přesto zůstáváme přesvědčeni, že se můžeme "naučit" v přítomnosti setrvávat za předpokladu, setkáme-li se s tím pravým učitelem či na základě určité praxe. S časem začneme používat specifický a sofistikovaný jazyk, kterým je možné vyslovit a navenek vyhlašovat, že ve skutečnosti neexistuje rozdíl mezi "něco mít" a "nemít to", ale navzdory tomu i tak zůstáváme v staré pozici, kdy schvalujeme nebo naopak odmítáme různé duchovní systémy. I když víme jak pěkně hovořit, i tak však takovýto postoj neodstraní naše základní problémy a konflikty.

Kromě toho, myšlenku "žití v přítomném okamžiku" často připouštíme a holdujeme ji až teprve potom, co jsme se marně pokoušeli osvobodit se od konfliktů a bolesti. Nabýváme přesvědčení, že jestliže naše tvrdé snažení a úsilí nepřineslo výsledky, potom pro nás není jiné východisko, než vzdát se "tomu co je". Před sebou samými potom takovýto krok ospravedlňujeme tvrzením, že naše strádání je způsobené naším odmítáním toho, co prožíváme. Avšak v takové míře a rozsahu v jakém jsme nuceni "akceptovat přítomný okamžik", protože se nám nepodařilo nastolit požadované změny, ve stejné míře je tato naše nová perspektiva pokroucená a znečistěná zbytkovými pocity rezignace a zklamání (z hlediska nenaplnění naších původních cílů). A tak koncepce a perspektiva z hlediska žití v přítomném okamžiku "tady a teď" může být jen pěkný způsob jak říci a vyslovit to, že nám vlastně "došla pára".

I když můžeme dosáhnout krátkodobé úlevy v našem strádání myslíc si, že jsme dosáhli určitého pokroku z hlediska upevnění zkušenosti života v "tady a teď", s časem se naše konflikty a zklamání vrátí jako odpověď na tu situaci, kdy se usilujeme, přidržujeme se a lpíme na konkrétní, specifické a preferované spirituální koncepci.

Existuje cesta ven?

Jak je možno odstranit tento problém automatické rekonstrukce a stálého obnovování koncepce žití v "tady a teď" - což vlastně není nic jiného, než jen jiná kapitola v rámci koncepce potřeby změny? Ovšemže to není tak snadné jako říci, že neexistuje žádný problém, protože toto nás okamžitě zařazuje do rétoriky koncepce "tady a teď" - té koncepce, která stojí jako protipól koncepce potřeby změny a úniku.

Jednou z možností je dostat se nad tento problém a překročit jej tím, že zůstaneme v takové poloze, která nespadá a nedá se klasifikovat z hlediska žádné z uvedených koncepcí. Potřebujeme dostat se ven z celé této komplikace, kterou je ulpívání na slovech a výrazech jazyka. Potřebujeme přenést se do prostoru, kde neplatí ani "mám TO", ani "ztratil jsem TO". Jestli si však myslíme, že se zde jedná o cosi, co stojí za získání, okamžitě padáme zpět do koncepce hlásající potřebu změny. Na druhé straně, myslíme-li si, že se jedná o něco co prostě není možné získat či dosáhnout, nebo je to stav bez jakéhokoliv smyslu, stojíme na pozici koncepce "tady a teď".

Dalším způsobem jak tento problém řešit je odmítnutí představy, že spirituální oblast je možné dosáhnout jen přes dvě vzájemně se vylučující perspektivy. Místo toho bychom mohli připustit něco jako integrovaný přístup, které obě uvedené koncepce a pozice harmonizuje, vytvářejíc tím vyrovnaný způsob života. Avšak odmítnutím dualistického přístupu v prospěch perspektivy integrované ve skutečnosti vytváříme novou dualistickou strukturu, čím se zadními vrátky vracíme to pozice a koncepce volající po změně.

Na druhé straně, jestliže si myslíme, že tu neexistuje žádný správný či nesprávný způsob pochopení spirituálních snah a aspirací, lpíme na pozici a koncepci "tady a teď". A nakonec, jestliže si myslíme že je lépe neuchylovat se k hodnocení a posuzování, ocitáme se přímo uprostřed pozice hodnocení a změny.

Můžeme také dospět k přesvědčení, že problém leží v tom, že otázka a fakt týkající se oscilace mezi danými perspektivami je brán příliš vážně. Možná nakonec nejsme s žádnými extrémními perspektivami vůbec konfrontováni. Můžeme usoudit, že přijetí určité konkrétní perspektivy ve skutečnosti žádné "přijetí perspektivy" neznamená, a že je to jen otázka toho, že si to jen myslíme. Toto však stojí v kontrastu k našemu přesvědčení a víře, že jsme naopak schopni a můžeme různé konkrétní perspektivy přijímat a postoje zaujímat. V tomto momentě se zdá, že jediné čeho jsme schopni je vždy a jen pád do určitého extrému. Jestliže se však chceme z tohoto dostat, padáme do extrému volání po změně. Jestliže jsme spokojeni se svou pozicí tam kde jsme, padáme do extrému koncepce postulující existenci v přítomném okamžiku "tady a teď".

V tomto bodě můžeme cítit potřebu jasně a vehementně prohlásit, že v konečném důsledku "není nic co by se mělo vykonat, resp. nevykonat", nebo že "neexistuje potřeba cokoliv změnit, ani potřeba neměnit vůbec nic". Jestliže je však takovéto prohlášení založené a vychází z postoje náhledu a přesvědčení, že jsme pronikli do podstaty věcí, padáme do extrému, kdy přeceňujeme a dáváme přílišnou váhu tomu, co říkáme. Myslíme si, že tvrdíme něco důležitého a smysluplného. Na druhé straně však jestliže zjistíme, že se ocitáme ve sféře mlčení, nebo naopak deklarujeme slova jako "vědění, poznání", které ve skutečnosti neznamenají vůbec nic, jsme pod vlivem rétoriky koncepce "tady a teď".

Kde se tedy nacházíš právě teď?

Podařilo se Ti překročit a dostat se nad uvedené dva přístupy, nebo se stále přikláníš k jednomu z nich?

To, že pokračuješ ve čtení tohoto článku naznačuje, že pravděpodobně inklinuješ ke koncepci potřeby změny. Nepokračovali bychom v čtení knih, různých časopisů, novin, apod. kdybychom si nemysleli, že v nich pro sebe můžeme najít něco užitečného. Avšak pouhé formální odložení tohoto článku také nepomůže, protože takovýto volní krok by jen sledoval cíl dostat se za onen cyklus stálého pendlování mezi koncepcí potřeby změny a koncepcí přítomného okamžiku "tady a teď". Jestliže prohlásíme, že tento článek čteme prostě proto, že je to (jen) to, co právě děláme - není za tím žádný účel ani cíl - čím zákonitě padáme to koncepce přítomného okamžiku.

Na závěr tohoto článku bychom si měli také všimnout, že otázka "kdy", "jak" a "proč" představuje a implikuje "konec - ukončování", a že vyvstává jen jestliže uvažujeme v rámci koncepce změny, součástí které je začátek, střed a konec. Na druhé straně, jestliže se cítíme být zastánci perspektivy a koncepce žití v přítomném okamžiku "tady a teď", potom je otázka nějakého konce bezpředmětná, dokonce nesmyslná, protože tu neexistuje nic, co je potřebné vyjasnit či vyřešit. Nechávám na tobě, aby sis sám určil v jaké z pozic a perspektiv se nacházíš - dá-li se vůbec o našem "nacházení se kdesi" uvažovat.

—————————————————————————————————-

Peter Fenner, souhlasil se zveřejněním tohoto překladu, originál najdete na jeho webu http://www.radiantmind.com - Překlad: Miloš H.
Úvodní text: Joshi

Témata tohoto článku: tady a teď

Tisk