Tiše sedět a naslouchat
"Je to taková úleva, když si uvědomíme, že nemusíme být ničím." - Toni Packer
Když tiše sedíte, nic neděláte, nevíte, co bude dál, a nezabýváte se tím, co bylo nebo co bude dál, funguje nová mysl, která není spojena s podmíněnou minulostí, a přesto vnímá a chápe celý mechanismus podmíněnosti. Je to demaskování já, které není ničím jiným než maskami - obrazy, vzpomínkami na minulé zážitky, strachy, nadějemi a neustálým požadavkem být něčím nebo se někým stát. Tato nová mysl, která je ne-myslí, je prosta duality - není v ní žádný konající a nic, co by se mělo dělat.
Bez ohledu na to, jaký stav v tuto chvíli nastane, může existovat jen toto? Ne oddálení nebo útěk do něčeho, co poskytne to, co tento stav neposkytuje nebo se nezdá poskytovat: energii, elán, inspiraci, radost, štěstí, cokoli. Jen zcela, bezpodmínečně naslouchat tomu, co je tu teď, je to možné?
Podstatou tohoto ne-konání je přijít na hluboký druh naslouchání a otevřenosti, který odhaluje intenzivní sílu a dynamiku naší lidské podmíněnosti. To, jak jsme chyceni a připoutáni k představám o sobě a o druhých, jak zuřivě tyto představy bráníme - nejen individuálně, ale i kolektivně - a jak nás tato obrana drží v izolaci od sebe navzájem i od sebe samých. Dalším aspektem tohoto naslouchání je dosažení vnitřního/vnějšího ticha - klidu - prostornosti, v němž neexistuje pocit oddělenosti nebo omezení, vnějšího nebo vnitřního.
Existovala by vůbec snaha o osvícení, kdyby nebylo našeho smyslu pro čas? Čas je vytvářen myšlením, vzpomínkami a představami: co jsem byl, co jsem, co budu. Věčně se cítíme nedostateční a neúplní, chceme se stát celistvými a úplnými v budoucnosti. Podřídíme se jakékoli duchovní cestě, abychom v průběhu času překonali své překážky.
Představujeme si, že jednou přijde den, kdy zažijeme osvícení, osvobození z nesvobody, které nám slibují tradice minulosti. Já už nepřemýšlím v kategoriích, že mám zážitky. Věci se prostě dějí. Déšť jemně kape. Srdce tluče. Dýchá se, nádech-výdech-nádech. Je tu tiché naslouchání, otevřenost... prázdnota... nic... Osvícení?
Jak vražedné je přidělovat nálepky. Pak se stanete někým. V okamžiku označení živost ustrne v pojmu. "Můj zážitek osvícení!" Být živý, plně živý, znamená plynout bez překážek - zranitelný tok živosti bez odporu. Bez pocitu plynutí času. Bez nutnosti přemýšlet o "sobě" - co jsem a co budu. Naše štvaní se za zážitky je formou odporu. Naše touha po zážitcích je rezistencí vůči prostému bytí tady a teď.
Je to hučení letadla. Mlha. Jemně vanoucí vítr, kapající déšť, dýchání, hučení, pulzování, otevírání, zavírání, vůbec nic...
Je to taková úleva, když si uvědomíme, že nemusíme být ničím.
Autorka textu: Toni Packer, zdroj blog Joan Tollifson
Je to hučení letadla. Mlha. Jemně vanoucí vítr, kapající déšť, dýchání, hučení, pulzování, otevírání, zavírání, vůbec nic...
Je to taková úleva, když si uvědomíme, že nemusíme být ničím.
Autorka textu: Toni Packer, zdroj blog Joan Tollifson
Témata tohoto článku: bytí, tady a teď
