Viděl jsi i jiné učitele na úrovni Pandijiho, když jsi byl v Indii?

Čtyřikrát či pětkrát jsem později viděl Krišnu Menona, jak vysoce je ve vidya vritti, vyjádření toho, co nelze vyjádřit. Naprosto nádherná bytost.

A Ramana Maharši?

Bohužel jsem ho nikdy nepotkal, protože zemřel jen pár měsíců, před mým příjezdem do Indie.

Znamená to, že když jsi byl žákem Pandijiho, nikdy jsi nebyl tažen k jiným učitelům pro objasnění?

Neměl jsem vůbec takovou touhu. Nejel jsem do Indie abych zde našel učitele. Učitel si našel mne. Existuje pouze jeden učitel. Rychle jsem nabyl přesvědčení, že není co učit a že to, co hledáš nepatří žádnému učení či "učiteli". Proč tedy nějakého hledat? Je to guruova přítomnost, která zjevuje, že není co učit, protože učitel je upevněn v "Já jsem". Uvědomil jsem si, že pouze "Já jsem", nikoli mysl či tělo, tě může přivést do "Já jsem".

Jak dlouho jsi takto s Pandijim žil?

Asi tři roky.

A pak jsi odjel z Bangalore do Bombaje?

Ano, jel jsem tam na prohlídku památek.

A během toho pobytu došlo k onomu momentu osvícení?

Ano, byl to absolutní bod obratu, přepnutí z pozice zbylé podmíněnosti do stavu nepodmíněnosti. Vědomí se zcela rozšířilo a já se ocitl v jednotě.

Stalo se to již dříve?

Ne. Došlo jen k zábleskům, ale toto bylo víc než letmé zahlednutí. Nebylo z toho návratu. Našel jsem svůj skutečný základ.

Věděl jsi v tu danou chvíli, že to bude trvalé nebo jsi to objevil ve dnech, jež následovaly?

Vzhledem ke kvalitě tohoto přepnutí, nebylo pochyb, že se mne opět zmocní dualita, a to bylo potvrzeno v následujících dnech a týdnech. Cítil jsem upravování v mém těle a v mozku, jako kdyby všechny jeho části našly své správné místo, svou nejpohodlnější pozici. Všechny denní události jsem viděl jak se spontánně objevují v ne-stavu, v mé naprosté absenci, skutečné přítomnosti.

V ono osudné odpoledne se Jan procházel po Chowpatty Beach a když nad jeho horizontem najednou přeletělo hejno ptáků a on k nim vzhlédl, namísto aby se on ztratil v ptácích, oni se ztratili v něm, a shledal, že je uvědoměním, osvobozen od všech objektů.

"Obdivovaní ptáci se v tu chvíli rozplynuli v obdivování samotné, v přítomnost. A obdivování se rozplynulo v obdivované. Než se objevili ti ptáci, nalézal jsem se v hlubokém a dlouhodobém stavu otevření otevřenosti. Nyní jsem se uvědomil jako samo otevření, totožné s otevřeností. Otevřenost byla mým bytím. Dualita zde již více nebyla."

Byl zde ještě nějaký další rozdíl, když jsi se koukal na ptáky v tuto chvíli a když jsi je viděl jindy?

Předtím zde byl stále divák, divající se na něco. Toto byl ale moment, kdy došlo k dívání bez diváka. Předtím se ale stal mou přirozeností život v ryzím vnímání s objekty, ne život v rozdělené mysli. Po dlouhou dobu jsem nevěnoval žádnou pozornost vyvstávání jakýchkoli podmínek (kvalit).

Nevěnoval?

Patřilo k tradičnímu přístupu mého učitele, nikdy neodmítat či neholdovat přicházejícím kvalitám, ale jednoduše je opomíjet a nakonec na ně zapomenout. Osvobození ani nevyhledávat, ani se nevyhýbat ne-svobodě. Mysl prostě ustala ve své roli, krom čistě praktického fungování.

Jistým způsobem jsi byl tedy pro tento moment zralý?

Jinak řečeno, tento moment čekal na mě!

V čem je nyní život jiný?

Už tu není další ztotožňování s časem a prostorem, tělem, pocity a myslí. Všechny události probíhají v uvědomění.

Změnily se tvé vztahy?

Nejsou zde žádné vztahy. Protože tu není více žádného "já", ani druhých.

Může být tento ne-stav vůbec popsán?

Je to láska, kdy je mysl roztavena v lásce.
(dlouhá pauza)

Spěchal jsi s návratem do Bangalore vidět Pandijiho?

Ne. Vychutnával jsem si svou totální svobodu, volnost od všech činností. Odložil jsem všechny projekty a zůstal v Bombaji další týden.

Jaké bylo tvé další setkání s Pandijim? Bylo plné slz a vděčnosti?

Nebyl nikdy nepřítomný, proto nebyl spěch jej vidět. Nic nikdy nepotvrdil či nezmínil, ačkoli změnu rozpoznal. Mohu o tom hovořit z jeho způsobu mluvy... Co se týče to vděku, od začátku zde k němu byla vděčnost. V setkání nebyla emotivita, pouze radostné společenství a nevyřčený smích, že hledající je hledané a stále je tak velmi, velmi blízko.

Co stimulovalo tvůj návrat do Evropy?

Mohl jsem zůstat a učit v Indii, ale cítil jsem, že svým způsobem patřím do Evropy a docela jsem se o návrat zajímal abych viděl z této nové nepodmíněnosti to, co jsem předtím vídal a podmiňoval. Také Pandiji navrhl abych se navrátil, protože cítil, že mě Západ potřebuje. Tímto pro mne sehrál roli. Věděli jsme, že budeme stále společní přátelé. Nebyl důvod déle setrvávat. Tak jsem opustil svého nejlepšího přítele a zemi, kterou jsem miloval.

A jaká byla Evropa? Muselo to být v roce 1957, že?

Ano. Našel jsem úplnou nepřítomnost posvátného, absenci lásky. Shledal jsem nenávist a soupeřivost, nárokování a požadování. Pamatuji si na tento pocit, "Existuje pro tyto lidi nějaká naděje aby objevili život? Je tu nějaká jiskra?" Materialismus se zdál být stejný, jako když jsem odjížděl do Indie, ale nyní jsem jej viděl více jasně a viděl jsem jeho příčinu.

To je depresivní situace pro návrat!

Ne, nikoli depresivní. Depresivní pro koho? Byl to prostě fakt. Viděl jsem věci, takové jaké jsou, bez kvalifikací (nepodmíněně). Bylo mi jasné, že tyto věci pramení ze ztotožňováním se s tím, čím ve skutečnosti nejsme.

A inspirovalo vidění věcí, takových, jaké jsou, aby jsi učil a našel tu jiskru?

Tak dlouho, jak tu je lidská bytost, tu je i jiskra. Dokonce i u vraha jsou chvíle, kdy není vrahem. Vidění příčiny ve mně probouzelo učení.

Jak jsi začal učit?

Lidé ke mně chodili. Nikdy jsem se za učitele nepovažoval, proto jsem ani niky nevyžadoval studenty. Učitel vystupoval jen když byl žádán aby učil.

Připravil: Koan

Témata tohoto článku: Jean Klein, probuzení

Tisk

• Tweet