Jenom přítomnost - Scott Morrison
Neznámý učitel Scott Morrison (New Orleans) zasvětil svůj krátký, ale intenzivní život, hledání míru. Nejvíce jej ovlivnil zenový buddhismus. Je autorem dvou knih „Jenom přítomnost" a „Otevřená nevinnost".
Neznámý učitel Scott Morrison (New Orleans) zasvětil svůj krátký, ale intenzivní život, hledání míru. Nejvíce jej ovlivnil zenový buddhismus. Je autorem dvou knih „Jenom přítomnost" a „Otevřená nevinnost". Scott kladl velký důraz zejména na přímé osobní pátrání a zkoumání. Svým studentům stále připomínal aby nevěřili ničemu a nikomu, včetně jeho nauky, aniž by to sami neprozkoumali. Sám trávil denně mnoho hodin v meditaci, čtením, psaním a učením. Nevím přesně na jakou chorobu Scott zemřel, ale je jisté, že i on využil „ne-moc" k opravdové cestě za tím, o co jde v životě především.
"Zajisté, my všichni se máme od sebe navzájem velmi mnoho co učit. Jakkoliv, proces jemné arogance a sebe-podvádění v duchovní oblasti je tou nejvíce škodlivou iluzí. Já jsem buddhistou nebo jogínem, pohanem nebo kabalistou, studentem jiné mystické či eklektické školy, a představuji si, že křesťani jsou přinejmenším ti nejvíce klamaví.
Jsem křesťan, možná katolík či evangelík. Nebo jsem studentem kurzu zázraků, muslimem, židem, a nebo pod nějakou jinou záminkou podporuji svou verzi „Boha" nebo „Lásky", že je více přesným vyjádřením než „těch ostatních". Ale ve skutečnosti, když pomyslíme, že „Ježíš řekl to a to" a „Budha učil tak a tak", můžeme si položit otázku: „Jak bych to mohl poznat já, a proč to opakuji?". Když tomu čelíme upřímně, stěží se vyhneme zjištění, že cokoliv děláme je snahou ospravedlnit naše vlastní názory a s nimi spojené pocity. Možná je to i hledání jak být svázán s nějakou silnou autoritou, která zpevní naše vlastní podmínění. My všichni máme o věcech své osobní i skupinové příběhy a tajně pokračujeme v povyšování sebe samých, a ponižování všech ostatních.
Ve skutečnosti ale neexistuje nějaké osobní osvobození či spása. (Kde je ten od zbytku „oddělený jedinec", který má být spasen, vyjma nějaké mentální fikce?). K nejzazší důležitosti, je nakonec skoncováno s tímto prohnaným a bolestným procesem „duchovního ega" , které si představuje že jde o nějaký druh soutěžení, a že je zde někdo, kdo musí proti ostatním obhajovat svůj speciální duchovní rajon. Pokud přestaneš užívat toto přechodné tělo, své myšlenky či pocity jako vztažného bodu (své existence), pak bude zřejmé, že zde není „někdo" a že nejsou žádní „druzí". Že celá věc je jen paranoidní fantazií, patologickou halucinací, ve jménu náboženství, kterému jsme se upsali. Řekněme to naplno:
Bůh, Absolutno nepatří nikomu, ani nějaké určité skupině.
(Proč vzdávat hold nějakému konkrétnímu a tím pádem omezenému bohu?)
Kromě toho, Osvícení ani Seberealizace, nepatří nikomu jednotlivému. (Ve skutečnosti, všechno náleží Osvícení, tak proč chtít nějaké konkrétní osvícení?). Ačkoli se to může fakticky vyskytnout v jakémkoli kontextu - buddhismu, křesťanství, józe, hinduismu, islámu, taoismu... atd. - Osvícení nemůže být vlastněno. Jak by mohlo být něco, co je Nekonečné, vlastněno nějakým náboženstvím, tradicí, cestou, linií, učitelem, nebo hierarchií, tedy vším, co je omezené? Je snad Bůh křesťan, žid nebo muslim? Je Osvícení ovládáno buddhisty, jogíny, nebo hindy? Jak může být něco, co je Beztvaré, přizpůsobeno souboru nějakých domněnek o osvobození, v minulosti či budoucnosti?
Je načase, abychom přestali předstírat, ať už skrytě nebo otevřeně, že naše vlastní skupina je v nějakém směru nadřazená. To je skrytý způsob tvrzení: „já jsem vyjímečný" (proto nikoli horší). Přiveďme naši zranitelnost, dětské strachy a pocity méněcennosti, překryté přetvářkou o individuální či skupinové mimořádností, k absolutnímu zastavení. Úplně. Nyní. Pokud potřebujeme plakat, plačme společně. A dovolme přitom slzám studu, ať se stanou slzami úlevy, slzami radosti - v konečném odložení břemena snahy bránit a ospravedlňovat to, co jsme si o sobě představovali, že jsme. To, co neexistuje, nemá a nikdy nemělo potřebu bránit se.
Zejména v nedávných letech, mělo mnoho z nás velmi silných prozření, ale tyto zkušenosti, pro nás neznamenají až tolik, pokud si nedovolíme být kompletně transformování tím, co jsme sami objevili. Pokud se tyto zkušenosti ale pokusíme použít k potvrzení náboženství, členské identity a názorů s různými tajemstvími, a jemnými motivy, pak bude naše probuzení zkorumpované, a budeme opět zapleteni v iluzi. (A pokud budeme identifikovat sami sebe, naši skupinu, cestu nebo učitele, jako něco zvláštního, učiníme se tím oddělenými). To co koná většina duchovních institucí, je podpora a oslavování toho, co je již bez výhrad skutečné a pravdivé.
Plné uvědomění, mír, svoboda, jasnost a radost, může, a existuje pouze nyní. Pokud někdo z nás, stále shledává, že trpí symptomy ignorance, oddělenosti nebo soutěživosti, potom strach, závist, zlost, smutek, frustrace, zklamání, žárlivost, odpor k sobě, vina, deprese, osamělost, zoufalství či zmatek, to vše bude, když budeme stále vyjednávat s Bohem, stále vyjednávat s Pravdou, stále vyjednávat s Láskou, stále vyjednávat se Svobodou, stále vyjednávat s Klidem. A tato bolest není ničím jiným, než agonií ze sebe-nalhávání o tom, ze něco chceme více, než cokoliv jiného. Je to jako, když už jsme konečně nalezli milence, po kterém jsme dlouho toužili, ale nadále se s hrůzou zdráháme pustit, že přijdeme o Lásku samu.
Proč odkládat tento moment? To, co hledáš je tím, čím už jsi, a vždy jsi byl - nejsi oddělen, nemůžeš být oddělen od Absolutního, od Nekonečného Vědomí Sama. Pokud se odvážíš přestat s předstíráním (a záminkami), že ty a tvůj život je založen na nějaké mentální verzi věcí, které vznikají z paměti - najdeš to, co Je, bez pochyby! To není nějaký druh toužebného smýšlení, nebo grandiózního triku. Spíše s úplnou a odhodlanou upřímností, bez jakékoli psychologické obrany či sebeklamu, hledej své srdce a najdi to, co neustále jsi - to, co jsi vždy byl. Zjisti, zda-li tam někdy byli „ti ostatní". Pokud objevíš, že tam nikdy nebyl druhý - je tam někdo nyní? Mohl tam kdy být? Proč dále předstírat?
Pokud se odvážíš odevzdat své srdce, svou duši, svou mysl, své tělo, a svůj život, bezvýhradně - tomu, co objevíš jako pravdivé, pak poznáš nesmírně hluboký a trvalý mír, který ti nikdy nebyl vzdálen více než dech. Toto štěstí a pokoj nezáleží na ničem, a nikdy To nekončí. Nečiní To sebemenšího rozdílu, mezi tím, co jsi kdy udělal... nebo neudělal. S touto válkou můžeš skoncovat. Ano, je to správné, jen jdi ihned z války, teď hned. To co musíš udělat, je odevzdat se absolutně a úplně, ne mě, ne nějaké autoritě, nebo nějaké organizaci či instituci, ale odevzdat se jedině své vlastní nejhlubší Čistotě.
Bůh a tvá vlastní Neomezená Láska nejsou odlišní. Pokud se opravdově a kompletně odevzdáš, šokuje to tvůj celý systém. Pak ti najednou svitne:
„Ó můj Bože, co jsem to byl za blázna! Co jsem si to jen myslel?"
Potom ti bude patrné, i to naprosté šílenství, odevzdávat sebe dále něčemu jinému. Proč čekat? Proč odkládat své vlastní kompletní a úplné osvobození? Láska na tebe čeká chvíli co chvíli, na tvých nejvnitřnějších i nejodlehlejších místech. Láska na tebe čeká všude. Existuje skutečně něco jiného, co by jsi dělal raději? Je možné, že věc, ze které máš vůbec největší strach, věc, které se nejvíce vyhýbáš - je věcí, po které vlastně nejvíce toužíš? To, tě nemůže opustit. Dokonce i když si zvolíš, že To budeš ignorovat, nebo že To zradíš a opustíš. To, je ti vždy blíže než tvůj další nádech. Pozastav a odlož všechny své názory a komentáře, a odhal Sebe".
volně z: http://www.sentient.org/past/scott-morrison.html
Témata tohoto článku: tady a teď
