S**te na to. Smiřte se s občasnými těžkostmi
Ukázka z knihy Johna C. Parkina: Do pr…, berte život takový, jaký je.
Během víkendu nazvaného „S**te na to víc“, který jsem letos organizoval, jsem dospěl k určitému zjištění: koncept „s**te na to“ má svoji další úroveň – jinou než to, k čemu jsem do té doby dospěl. Díky tomuto poznání jsem se vydal na cestu objevů a napsal tuto knihu, která přinesla zásadní změnu mého úhlu pohledu.Hned na začátku našeho víkendového setkání jsme spolu s účastníky zaznamenali takové aspekty našeho chování a našich osobností, které s principem „s**te na to“ příliš neladí. Dospěli jsme například k tomu, že bereme věci příliš vážně, jsme upjatí, útlocitní, příliš ambiciózní, prchliví, moralizujeme, jsme vystresovaní, přikládáme zbytečně velký důraz tomu, co si o nás myslí ostatní.
Poté jsme se zabývali tím, co bychom potřebovali, abychom se principem „s**te na to víc“ mohli řídit. Účastníci uvedli například to, že by měli být víc v klidu, měli by být otevření, šťastní, neměli by se tolik zabývat tím, co si o nich myslí ostatní, měli by být spokojení, trpěliví, optimističtí, odvážní, bezstarostní.
Když jsme stanovili, jak se v našem životě projevuje to, do jaké míry na to s**eme, rozhodl jsem se použít techniku zvanou „svalový test“. Díky němu můžete vyhodnotit, jak jste za určitých podmínek silní; často se například využívá při testování alergií. Já jej využívám k porovnání toho, jaký vliv mají určité myšlenky nebo stavy na naše tělo.
Svalový test je jednoduchý: zpříma se postavíte, zvednete jednu ruku a poté nahlas pronesete nějaké tvrzení. Osoba stojící přímo za vámi se poté pokusí stlačit vaši ruku dolů, zatímco vy tomuto tlaku odoláváte.
První svalový test, který obvykle provádím, spočívá v tom, že osoba nahlas vysloví svoje jméno a poté řekne jméno vymyšlené. Lidé (obvykle) zjistí, že paže je silnější (tedy že více odolává tlaku), když osoba vysloví svoje pravé jméno.
S účastníky víkendu jsme tedy testovali projevy principu „s**te na to míň“ a principu „s**te na to víc“. Každý účastník si zvolil větu, která vyjadřovala první princip, například: „Jsem hodně netrpělivý.“ Vyslovil tuto větu nahlas a jiný účastník testoval sílu jeho vztyčené paže. Poté účastníci testovali ve stejné věci (muselo to však být věrohodné) princip druhý. Řekli například: „Vím, že někdy je třeba, aby se věci odehrávaly svým vlastním tempem.“
V rámci svalového testu je důležitá pravdivost (jak ukazuje testování při vyslovení skutečného jména), takže tvrzení patřící do první kategorie muselo vycházet z nějaké skutečnosti, jež se dané osoby týká. A v tomto případě si nejnetrpělivější lidé uvědomí, že je opravdu třeba, aby věci plynuly svým tempem.
Účastníci se rozdělili do dvojic a pustili jsme se do testování. A lidé vesměs dospěli k tomu, že jsou fyzicky silnější, když vysloví větu patřící do kategorie „s**te na to víc“.
Po tomto cvičení zazněl dotaz od jedné účastnice, a tak jsem ji vyzval, ať přijde ke mně, abych ji otestoval. Byla samozřejmě silnější, když vyslovila tvrzení patřící do kategorie „s**te na to víc“. Mohl jsem ji nechat znovu si sednout, byl v tom ale jistý zádrhel. I když byla maximálně spokojená s výsledkem – a nemohla uvěřit tomu, o kolik je silnější, když si dovolí vyjádřit něco, co patří do kategorie „s**te na to víc“ –, měl jsem pocit, že v tom něco nehraje.
Když se ta žena odebrala zpátky na svoje místo, zavolal jsem ji zpět a vyzval ji, ať si otestuje novou větu. Řeknu vám, co testovala, neprozradím vám však, kdo to byl. Budu jí říkat Judi Denchová.
(Nebyla to samozřejmě žádná Judi Denchová – je to jen jméno, které jsem jí dal.)
Judi Denchová vyjádřila kategorii „s**te na to míň“ touto větou: „Příliš mi záleží na tom, co si o mně myslí ostatní.“ (Možná si říkáte: „Hm, pak byste, slečno Judi, asi neměla být herečkou, že?“) A kategorii „s**te na to víc“ vyjádřila větou „Nezáleží mi až tak na tom, co si o mně myslí ostatní“. Bylo to pro ni věrohodné, takže ji to posílilo.
Vyzval jsem ji, ať si otestuje tuto novou větu: „Občas je zcela přirozené zabývat se tím, co si o mně myslí ostatní.“ Začala tuto větu opakovat a vztyčila ruku, abych ji mohl otestovat (potřetí). Tlačil jsem její ruku dolů – nejprve pomalu, poté silněji –, ale nepohnul jsem s ní ani o centimetr. Judi Denchová byla naprosto neoblomná. A znovu tomu nemohla uvěřit.
Tentokrát z toho byla zmatená: nebylo smyslem tohoto cvičení dojít k tomu, že výsledkem je patřit do kategorie „s**te na to víc“? Nebyl to dokonce smysl celého víkendu? Jistěže byl. Moje definice toho, co znamená „s**te na to víc“, byla testována sama o sobě. Potěšilo mě to však, neboť jsem věděl, že to je pro nás všechny významný postřeh.
Uvědomil jsem si, že princip „s**te na to“ má i třetí úroveň. V případě slečny Judi:
1. úroveň: Zabývám se tím, co si o mně myslí ostatní, a to mě blokuje a trápí.
2. úroveň: Docházím k tomu, jak se méně zabývat tím, co si o mně myslí ostatní.
3. úroveň: Uvědomuji si, že občas je v pořádku zabývat se tím, co si o mně myslí ostatní, protože to je zcela přirozené.
A v našem případě, když uplatníme 3. úroveň bytí v klidu – o čemž je koneckonců tato kniha –, lze to vyjádřit zhruba takto:
1. úroveň: Jsem vystresován a necítím se v klidu.
2. úroveň: Docházím k tomu, jak být v klidu.
3. úroveň: Někdy jsem vyrovnaný s tím, že jsem ve stresu, a jindy jsem v klidu, obojí je přirozenou součástí života.
Když to čtete, můžete z toho být zmatení (tak jako z toho byla zmatená Judi Denchová i ostatní účastníci). Je-li tomu tak, berte to s klidem: máme celou knihu na to, abychom to prozkoumali.
Anebo pocítíte závan svobody, když si uvědomíte, co vám tato kniha může nabídnout. Zdrojem tohoto uvědomění je uvedený princip. Říci „s**u na to“ či „jsem v klidu“, to vás však může snadno zmást (jde-li vám o to, být v klidu – a vzhledem k tomu, že jste si tuto knihu koupili –, je dost pravděpodobné, že tomu tak je), může vám to však přinést i určitou svobodu; dokonce vám to může přinést i to, o co nejvíc usilujete.
Zopakujte tedy, prosím, po mně: „Já vím, že to chci, ale s**u na to, jsem v klidu.“ A pojďme tuto novou hru života spolu více prozkoumat.
---
John C. Parkin je britský autor bestsellerů a učitel moudrosti. Narodil se v rodině anglikánských kazatelů. Dospěl k tomu, že princip „s**te na to“ je stejně mocný jako veškerá východní duchovní učení, která studoval dvacet let. Řekl si „S**u na to“, když mohl získat špičkové zaměstnání v Londýně, a odešel se svojí ženou Gaiou a s dvěma syny do Itálie, kde dnes pořádají proslavené kurzy na různých úžasných místech (jako je např. sopečný ostrov Stromboli). Tráví čas šířením poselství v rámci kurzů, a dokonce i prostřednictvím hudby ve stylu uvedeného principu. Ale nakonec si řekne „S**u na to“ a zdřímne si u bazénu.
Ukázka je z knihy Do pr…, berte život takový, jaký je.
Témata tohoto článku: knihy
