Psaním ke svobodě

Pomocí cílených otázek a expresivního psaní se vydáte na vzrušující a léčivou expedici dovnitř sama sebe. Naučíte se, jak používat autentické psaní jako duchovní a hluboce transformační praxi. Poznáte svou personu - masku, v které chodíte světem. Prozkoumáte svůj vlastní stín, kde skrýváte to, co vás děsí i to, co vás činí jedinečnými.

Psaním ke svobodě Někdy ve druhé třídě základní školy jsem začal náruživě psát: sešity popsané tajnými úvahami a zahanbujícími doznáními, která jsem nemohl nikomu svěřit. Vždycky jsem se po psaní cítil lépe. Ať jsem cítil úzkost, zmatek či neklid, psaní moji mysl vždy rozjasnilo. Mohl jsem si pak zpětně přečíst, co jsem napsal, a snažit se tak pochopit, kým jsem, co si myslím a proč je ona osoba v mém nitru tak propastně odlišná od toho, jakého mě vidí ostatní.

Mark Matoušek v Praze! Více info zde.

Ta propast se přede mnou objevila jako zjevení. Hlas, který chrlil mé řádky a odděloval pravdu od lží, patřil mé neohrožené a přirozené osobnosti. Skrýval jsem tuto osobnost pod maskou, za vymyšlený příběh, kterému jsem říkal „já“. Tato maska však s mojí skutečnou osobností neměla nic společného. Psát svobodně a bez přetvářky mi zcela jasně ukazovalo propast mezi onou maskou a skutečností – mezi příběhem a mou osobností. Nejprve jsem se z této odloučenosti cítil zvláštně, brzy jsem si však uvědomil, že je to cesta ke svobodě. Poselství, které to přinášelo, bylo zcela jasné: Nejsem svým příběhem. Tato pravda navždy změnila můj život a více než třicet let tvoří základ mé práce coby životopisce, učitele a duchovního hledače.

Co to znamená, že „nejsem svým příběhem“? Studenti se mě na to ptají v jednom kuse. „Říkáte snad, že to, co jsem prožil, jsem ve skutečnosti neprožil?“ Samozřejmě že ne. „Tvrdíte snad, že jsem lhář, že jsem si to všechno vymyslel?“ Ale vůbec ne. Jsem pouze přesvědčen – a to společně s drtivou většinou psychologů, fyziků a duchovních učitelů – že to, co považujeme za skutečné, není do¬opravdy realitou. Mysl utváří z událostí, které se odehrávají, příběhy a skládá obraz postavy, jež toto vše prožívá. My pak těmto nepravdivým příběhům uvěříme a žijeme podle nich, jako by byly skutečné.

Činíme tak, protože jsme Homo narrans – člověkem vypravěčským, jediným tvorem ze všech, který si vytváří konceptualizovanou osobnost. Nepřetržitě sami sebe vynalézáme – propojujeme body, rozvíjíme zápletky, upravujeme scény, přehráváme si uplynulé dramatické události – utvářením pevného příběhu odehrávajícího se oné fiktivní postavě. Plně věříme, že náš příběh je skutečný, což je důvod, proč studenti často upadnou do existenciální nejistoty, když jim řeknu, že každý život je tak trošku literární fikcí. Naštěstí tato nejistota netrvá příliš dlouho.

Pochopení, že my sami nejsme oním příběhem, představuje kvantový skok v sebeuvědomění a znamená počátek zcela nového života. Psaním ke svobodě je cesta sebeuvědomění prohloubená o zkoumání příběhů, které vyprávíme, a masek, jež nosíme navenek. Transformační síla této techniky psaní mě ani po všech těch letech nepřestává udivovat. Radikální krok přiznání pravdy nás probouzí automaticky. Napíšeme-li svůj příběh, stáváme se jeho svědky, a tento objektivní nadhled nám přináší prozření, jelikož postava, o jejímž reálném základu jsme byli přesvědčeni, se ukáže být pouhým narativním konstruktem. V tuto chvíli si zapamatujte toto jednoduché poselství, které vám pomůže odhalit cestu:

Budete-li říkat pravdu, změníte svůj příběh.
Změníte-li svůj příběh, promění se i váš život.


Proč je říkat pravdu tak radikálním krokem? Jelikož tak ve společnosti činíme jen velice zřídka. Jako socializovaní tvorové jsme naučení své pocity skrývat, abychom chránili svoji pověst, konvence a zájmy. Lžeme z nutnosti, strachu a pohodlnosti. Představte si, že by všichni najednou prozradili celou pravdu – bez ohledu na důsledky. Bylo by to jako nějaká zběsilá noční můra! Abychom se vyhnuli obviňování a krutosti, uchylujeme se raději k báchorkám, eufemismům, polopravdám a neupřímnosti. Ačkoli většinu času jednáme víceméně upřímně, civilizovaný život nás učí zdrženlivosti a spolupráce vyžaduje kompromis.

Dále je tu otázka studu. Máme jej tolik, že přiznat pravdu se může zdát naprosto děsivé, jako kdyby nefalšovaná upřímnost měla vnést naprostý zmatek do našich pečlivě upravených životů. Stud nás nutí k neupřímnosti a mlčení, sedíme na svých tajemstvích ukrytých v temnotě. Právě proto má vyřčení pravdy – psanou formou, na terapii či v církevní zpovědnici – tak katalytický účinek. Probudí nás svým nezaměnitelným zvukem jako bití zvonu. Jakmile zvon jednou rozezvučíme, jeho hlas v nás již neutichne. Volá nás, abychom žili s tím, co víme, jelikož nás již nevězní falešný obraz nás samých. Pochopíme, proč jsme se cítili odcizení sami sobě – ať v docela nenápadných, či zcela zřejmých ohledech. Strhneme masku lží a prostřednictvím psaní odhalíme zrcadlu svoji pravou tvář, často prvně v životě.

Přínosů expresivního psaní je nesčetně. Mimo jiné posílení duševního stavu a sociální inteligence, emoční léčba, lepší životní pohoda, rostoucí tvořivost a duchovní uvědomění, které nám dává životní stabilitu. Výzkum ukázal, že pouhých patnáct minut expresivního psaní denně může výrazně posílit duševní i fyzické zdraví. Na rozdíl od psaní deníků vyžaduje expresivní psaní více než pouhé zaznamenávání prožitých skutečností či volných asociací na jakékoli téma, které nás právě napadne. Výzkum psychologa Jamese W. Pennebakera odhalil, že aby psaní přinášelo proměnu, musíme se vypsat ze svých myšlenek, emocí, mínění a názorů na vlastní život. Jedině tak můžeme uspět. Pennebakerovy studie ukázaly, že pokud lidé přistoupí k psaní tímto způsobem, může jim toto cvičení posílit imunitní systém, snížit potřebu psychoterapie, omezit stres a dokonce uspíšit fyzické uzdravení.

Ukázka je z knihy Marka Matouska Psaním ke svobodě, nyní k dispozici na mém eshopu.

Mark Matoušek v Praze! Více info zde.





Tisk


Přidejte komentář k článku: