Překlad audio nahrávky Tonyho Parsonse o sebepoznání.$$OBR43264$$ Klikni na tento link v audiogalerii Tonyho Parsonse a užij si překlad slov o Svobodě. Je to vším co je. Je jen toto - nejde o to, co si myslíte že se stane dnes odpoledne nebo večer, co se stalo včera.. To všechno v Tom vyvstává, je to vším co je. Je to tím co se děje. Vidění se děje. Slyšení se děje. Autobus jede kolem, působí hluk. Tělo, tělesné pocity se dějí. Krev proudí tělem. Všechny tyto pocity jsou prostě projevem života, jednotou která se děje, živoucností. A nikdo je nedělá, nikdo se nedívá, nikdo je nevidí, nikdo nedělá dýchání. Jen se to odehrává. To je celistvostí života, jednotou nebo něčím co můžeme nazvat přítomností. Tyto slova lze použít.. já mám nyní rád slovo "aliveness" (že je něco naživu, projevem života). Myslím že je nádherné. V tom smyslu, že nelze utéct "živoucnosti", nikdo nemůže utéct "životu". Víte, když nyní poběžíte z místnosti, je to stále "žití" běžící z místnosti. Snaha o odmítnutí "života", toto odmítání je odmítáním "živoucnosti" odmítající "živoucnost". Je "životem". Nemůžete se přiblížit "životu", nemůžete dosáhnout jednoty. Dosahujete-li jednoty, je to "živoucnost" dosahující jednoty nebo jednota dosahující jednoty. Je to vším co je. Není tu nic co tím není. A tato "živoucnost", tato základní "živoucnost" je jak plností tak i prázdnotou. Ničím a vším. Není jen tím co se zdá, že se děje.. je to i prázdnota, ve které se to co se zdá že se děje děje. Takže, všechny naše pohyby, všechny projevy naší "živoucnosti" provázející sezení na židli jsou ničím byvším vším. Dvojí je jediným, utváří jednotu, to je jak se jednota projevuje tomu, co se vzdalo hledání. A v této "živoucnosti" (v tomto uvědomování si), co vyráží v tomto uvědomování je idea, že jsem oddělenou osobou. Myšlenka, že jsem oddělenou osobou se objevuje, je "projevem života". Jednotou hrající hru dvojnosti, bytí oddělenou osobou: "já jsem oddělený od jednoty". A v tomto smyslu, že úplnost není úplná dokud nezahrnete i neúplnost, také neúplnost. Takže, jednota hraje hru neznání sebe sama, aby toto poznávání úplnosti bylo úplným i nepoznáváním úplnosti. To je její hrou, hrou je.. jste jednotou, je jen jednota, ale jako malé dítě se rozhodnete, že se stanete odděleným jednotlivcem, který bude hledat jednotu. A to co děláte je, že vyrůstáte jako oddělená osoba a stáváte se natolik fascinováni tím, že jste oddělenou bytostí, že jste na sto procent osobou, "já sedím v této místnosti", "já prostě sedím v této místnosti" na přednášce jiné osoby jménem Tony Parsons. Je to tak velká fascinace, která nás ovládá, že ji zcela věříme. A součástí vyrůstání jako jednotlivce je učení se, jak zvládat svět ve kterém žijeme, vyjednávání s odděleným světem, což je svým způsobem děsivé, je to tak trochu nepřirozené. Ale my se učíme, jak se bránit a učíme se i, co si myslíme, že umožní náš život fungovat, učíme se to od našich rodičů, knězů a dalších lidí, od přátel, terapeutů, duchovních a kohokoli, jak dokázat, aby náš život fungoval, jak chceme. Takže hlavním cílem oddělené bytosti, které kompletně věříme, je jak dokázat, aby náš život fungoval. Uspět. A i někdy úplná prohra je způsobem vítězství, je kolem nás i docela dost úspěšných obětí, není to jen o idee uspění. Ale my se stále snažíme, aby náš život fungoval, protože něco velmi velmi podstatného nám schází, něco není úplné. Jde o pocit ztráty něčeho. V tom momentě, kdy se staneme individálními jedinci, cítíme, že jsme něco ztratili. Cítíme , že něco schází, že zde je nějaká "díra". A tuto díru plníme penězi, láskou, mocí.. a všemi těmi směšnými věcmi, zaplétáme se s křesťanstvím a budhismem.. A nakonec, když nic z toho zdá se nefunguje pro všechny z nás se obracíme k něčemu jako osvícení. Ale opět, protože jsme tak fascinováni tím, že jsme oddělení a že nakonec najdeme osvícení, bude to pro nás poslední výhrou v loterii. A pak, přizozeně, jdeme za lidmi nebo učiteli, víte nemůžeme si pomoci, kteří k nám mluví také jako k jednotlivcům. Protože funkcí odděleného jednotlivce je být snílkem, to nemá rád.. (smich) Funkcí odděleného jednotlivce je snít, snít sen, hypnotický sen oddělenosti. A to je funkcí odděleného jednotlivce, takže tento snílek přirozeně půjde tak aby potkal další snílky, kteří k němu budou mluvit jako jednotlivci a řeknou mu, že má na výběr, svobodnou volbu. A že si můžou vybrat, jestli se stanou osvícení nebo ne. A toto podporuje myšlenku svobodné volby, jako učitelé, kněží, víte.. říkejte jim jakkoli, všichni ti "v businessu", že si můžeme vybrat lépe nebo hůře a my si obvykle myslíme, že volíme dobře. Když přijde na osvícení, jsme naučení, že si můžeme vybrat z meditace, poklidného bytí, zanechání touhy a toho všeho a je nám řečeno, že nakonec, když to budeme dělat, budeme hodni osvícení. Takže pokračujeme fascinováni ideou, že jsme oddělenou osobou, že máme na výběr a jednou že nás tato volba přivede k úplnosti nebo tomu, co cítíme že nám schází. A toto zcela odpovídá tomu, co se děje, protože celá hra, kterou člověk hraje není o nalezení osvícení. Protože jednota miluje hru hledání osvícení, všimli jste si toho? A tak snílek dál podporuje ideu snu, ideu hledání a nalezení toho o co se lze snažit, hledání je podporováno po celou tu dobu. Dokud možná nepotkáme někoho - nesejde na tom jestli jsme potkali - kdo bude říkat něco zcela radikálního o snu. Jsme stále snílky, ale někde můžeme slyšet něco, co prolomí náš sen. A pak, možná, nemusíte o tom nikdy slyšet.. znám lidi, kteří si tak šli po High Street v Allandoru nebo někde a probuzení se jim stalo aniž by vůbec slyšeli o osvícení. Ale pro obvyklého hledajícího je možné, že jednou při nějaké příležitosti potká někoho, kdo mu připomene, že sen neplatí. Sen je stále snem. Je možné, že sen opadne a probuzení zůstane. Probuzení je opuštěním idee oddělení. Probuzení je prostě jen zanecháním myšlenky, že někdo existuje a že je čeho dosáhnout. (ticho) Je to koncem sna. Je to probuzením do realizace nikým, že vše co je je jednotou, že vše co je je životem. Vše co je nyní v této místnosti je probíhající život a tento život se nikomu neděje. Nikdo nesedí na židli, nikdo zde nesedí na židli :-). Sezení na židli se děje. Nikdo zde nedýchá. Nikdo v tomto pokoji nikdy nedýchal, až na ve snu. Dýchání se děje, vidění se děje, poslouchání se děje. To je probuzení. Ne to, že jednou vy nebo já budeme schopni nějaké nalézt. Ale zanechání myšlenky, že je něco, co lze nalézt. Zaniknutí hledajícího. Zánik jedotlivce, který je oddělený. A to zmizí, a okamžitě spatříte to, které nikdy nezmizelo, které je jedinou pravdou. Je to velmi velmi snadné a okamžité. A všechno co se ti děje je pozváním ke spatření toho, že to co se ti děje se neděje tobě ale prostě se jen děje. Takže svým způsobem je to druhem smrti. Prohrou. Probuzení k osvícení nebo to čemu říkám osvobození je o prohře. Prohrou toho, kdo si myslí že se potřebuje osvobodit. Že se to stane za týden, nebo když budu často chodit na tato setkání nebo když budu meditovat pár dalších let. To je co opadne a to co pak spatříte je celé, jednotou. Takže my si o tom můžeme povídat a slova na to můžou ukazovat a popisovat idee které nás obklopují, ale.. ..co je mnohem silnější v této místnosti je energie, která přichází s osvobozením. Co děláte je to, že mluvíte sami k sobě. Jsme tím, víme to, ale někde to překrývají myšlenky na to, že si myslíme že víme kdo jsme, že jsme lidmi kteří potřebují poznat osvobození. Osvobození je.

Témata tohoto článku: Tony Parsons

Tisk

• Tweet