O čistém Vědomí - Marta

Podíváme-li se na tématiku života, tak vidíme, že život má dva aspekty, dvě stránky, relativní a absolutní. Absolutní aspekt života je nekonečný neměnný oceán čistého vědomí, který je bází všeho. Aneb o kotvení v bytí a konečném Svébytí.



Je to aspekt věčné existence a tato existence nachází svůj výraz v relativním bytí. Abychom se dostali k absolutnímu čistému bytí musíme překročit veškeré naše myšlení. Teprve po té jsme schopni dostat se ke zdroji všech myšlenek, k čistému absolutnímu vědomí. Až když překročíme veškeré vrstvy reality, od hrubých přes jemnější, ale i ty nejsubtilnější, dostaneme se k tomu, co je substrátem všeho, věčné a neměnné. Po transcendování všech vrstev reality splyne náš duch se stavem blaženosti absolutního bytí, se svým vlastním původem.

Teprve překročením všech našich smyslů je možné se dostat do transcendentálního pole našeho bytí. Pokud ještě našimi smysly vnímáme, nacházíme se stále ještě v relativním bytí existence. Až tehdy, když je veškeré vnímání překročeno, dostaneme se do stavu čistého absolutního bytí; po té, kdy veškeré myšlení a cítění úplně zmizí, když půjdeme hlouběji a hlouběji do duchovního oceánu, až se dostaneme tam, co je za tím (to, co je nepopsatelné a za všemi relativními jevy, tj. pravá podstata věcí, absolutno)

Čisté vědomí je prvotní a přirozený stav našeho ducha, z tohoto pramene tvůj duch vyvěrá. Je to stav harmonie, klidu a míru ve statusu absolutního vědomí, stav který leží v transcendentálním poli a v čistém absolutním bytí. Tento stav nemanifestovaného (neprojeveného) čistého bytí je nejvyšší stav života. Čistá existence. Tady je naše báze, naše jediná stabilita, které se musíme držet, neměnné věčné absolutní bytí. Tady je tvůj duch jasný a nic nepřekrývá jeho pravou podstatu. V transcendentálním čistém bytí vyvstává neduální, absolutní blaženost, vyvěrající sama ze sebe, bez jakýchkoliv příčin, a nad veškerým cítěním a myšlením. Když jsi tady, tvůj duch je natolik krásou své pravé podstaty nasycen, že má naprosto přirozenou tendenci setrvávat i nadále v tomto naplněném a láskyplném stavu.

Síla absolutního bytí, která ducha plně prolne je tak slastná, že duch si již nic jiného nepřeje, než spočívat, ve svém absolutním původu harmonie a míru. Tento stav absolutní blaženosti se nachází mimo cítění a myšlení, a existuje nad všemi protiklady, a protože nepatří ke stavům duality, je nazýván blažeností absolutní. Tato absolutní blaženost bytí nemůže byt dosažena na úrovni ducha, ale teprve tehdy, až je duch se svým veškerým myšlením a cítěním překročen. Tady nejsou žádné myšlenky, žádné vnímání, žádný vnímající, ani nic, co by jsi mohl vnímat. Bytí je transcendentálního původu, proto se nedá vnímat žádnými našimi smysly. Naše smysly jsou schopny vnímat pouze relativní stavy. Proto tedy není ani možné tento stav vnímat na úrovni myšlení. Myšlení vzniká ve stavu relativního bytí.

Jsi, nebo myslíš, že jsi? Velkou módou se v poslední době stalo poukazovat na momentální okamžik, na bytí v Přítomnosti. Okamžik tichosti a její hloubka či kvalita přímo závisí od duchovního stavu vědomí toho, který nás do ní přivádí. Každý člověk, se kterým se setkáme, na nás automaticky vyzařuje stav svého vědomí.

V momentě, kdy se naše mysl zastaví, pokud se nám to vůbec podaří, ať už prostřednictvím učitele nebo ne, můžeme vnímat účinky. Veškerá energie, která byla před tím vázána na naše myšlení se uvolní. Neustalé myšlenky spotřebují obrovské množství mentální síly a když tyto ustanou, je systém natolik novou energií zaplaven, že to vede většinou k tělesným a psychickým fenoménům, kterými člověk může i nějakou dobu trpět. Tyty negativní efekty, které vyvstávají, v rámci transformačních čistících procesů, jsou vzorky a emoční témata, která byla doposud člověkem úspěšně potlačována a nyní se dostávají na povrch.

Když utichne mysl, a ty jsi Tady a Teď, ale nejsi za tím, nacházíš se v relativních vlnách duchovního oceánu. Pokud tě tvůj učitel, není schopen přivést do stavu čistého vědomí, tak pluješ pouze na jeho více nebo méně subtilních relativních vlnách, ale netranscenduješ a nedostaneš se na dno ke zdroji. Některé školy se zase snaží "prorazit" k bytí myšlením, tedy především koncepty mysli, někteří negují meditaci. Každý pokus vědomě být, bez toho, aby byl duch ponořen do transcendentálního absolutního bytí je pouze představa, myšlenkou nebo pokusem o bytí ve stavu myšlení, ale ne vlastním bytím. Myslet na to, abychom byli, neznamená skutečně být.

Samozřejmě, že je absolutno tady, ale jsi schopen překročit svého ducha natolik, aby splynul se svou podstatou? Nebo se tvá mysl pouze zastaví a ty se vznášíš na vlně relativního bytí v představě, že jsi? Když duch myslí, že je, tak se jedná pouze o myšlenku, ale ne o bytí jako takové, poněvadž mu stav bytí chybí, a myšlení o bytí není v žádném případě stavem bytí. Snaha neustále být a bytí udržovat během svého myšlení s nadějí dostat se k vědomému bytí vede pouze ke štěpení ducha, který potom není ani schopen být, ani myslet. Při neustálém myšlení na bytí dochází pouze k rozpolcení ducha, který se snaží během myšlení udržet představu bytí v mysli. Protože si duch musí stále bytí připomínat a k němu vědomě vracet, dochází tímto k dalším problémům, protože mysl je dodatečně zatěžována a není schopna jasně myslet.

Veškeré pokusy o bytí tím, že se jim budeme zabývat na úrovni mysli jsou ztrátou času. Stav bytí se nedá žít tím, že na něj budeme myslet. Pokud si myslíme, že jsme, nejsme, ale nacházíme se pouze v autosugesci mysli. Bytí, které je zakotveno v absolutním čistém bytí, je stav naprosto jasného ducha, který zcela přirozeně transportuje svoji absolutní kvalitu do relativnich sfér bez toho, aby na něj člověk musel myslet. Prostřednictvím myšlenek nikdy nebudeš schopen být, budeš si jen myslet, že jsi. Pokud si myslíš, že jsi, nacházíš se stále na úrovni relativního byti. Myšlení o bytí není stavem bytí a v žádném případě stavem čistého vědomí.

Když se duch ponoří do čistého vědomí, splyne plně se svoji podstatou a individualita se rozlije v čistém bytí. Duch je naplněn sám sebou bez jakékoliv objektivní zkušenosti. Naplnění ducha je natolik výživné, že tento již nehledá nasycení svými smysly, protože je naprosto naplněn absolutní blažeností bytí. Prolnutím absolutnem dochází u smyslů nejen k jejich zjemnění, ale hlavně k jejich zintenzivnění. Duch je natolik orgasmickou zkušeností absolutna plně nasycen, že pokud chce, je schopen užívat si menších relativních pomíjivých smyslových radostí bez toho, aniž by byl jimi ohromen nebo aby se na ně nějakým způsobem vázal či se dokonce stal jejich otrokem. Pokud absolutní blaženost neprotne cele tvé bytí a veškeré tvé smysly, nebudeš schopen nikdy dosáhnout veškerého naplnění. K pravému smyslovému uspokojení může dojít teprve tehdy, až je duch volný a jeho smysly taktéž bytím plně nasyceny.

Absolutní bytí zanechá takový dojem v duchu, že by v něm nejraději neustále přebýval. Bytí je původem veškerého myšlení, jeho zdrojem. Myšlení odtahuje ducha navenek, pryč od jeho vlastní povahy. To znamená, že myšlení a bytí jsou protikladné. Z tohoto důvodu je duch schopen bytí dosáhnout jen tehdy, pokud se nachází v transcendentálním poli. Když duch začne myslet, musí z tohoto pole zase vystoupit a vstupuje do duality a myšlení překryje jeho pravou podstatu. Prostřednictvím myšlenek, našeho jednání a okolí dochází k identifikaci v relativním světě a bytí a identifikace probíhají současně. I během této identifikace zůstává člověk s čistým vědomím nevázán a spočívá ve stavu bytí.

Často se klade otázka, jestli nemeditovat s otevřenýma očima či být v celodenní meditaci.Abychom se dostali do absolutního čistého vědomí je nutné, aby náš duch překročil veškeré vrstvy relativity, i tu nejsubtilnější. Při pohledu na své okolí se náš duch váže na určité dojmy, které vidí před sebou a tyto dojmy překrývají jeho pravou podstavu. Tento venkovní dojem je natolik silný, že převažuje a duch se s ním identifikuje a ztratí se v něm. Při vnímání navenek pravá podstata subjektu-pozorovatele zmizí a naprosto splyne s objektem a jediné co zůstává je sám objekt, tedy objektivní zkušenost. Když objekt jako takový zastiňuje vlastní povahu subjektu natolik, že jeho přirozená povaha zmizí mluvíme pak o vázanosti subjektu na relativní sféru.

Aby tato vázanost nenastala, je nutné naprosto zharmonizovat a zdisciplinovat ducha prostřednictvím čistého vědomí a poté zakotvit toto čisté vědomí v našem nervovém systému. Nejprve se tedy musíme dostat k tomu, co je zatím, a veškerá stádia relativních sfér natolik překročit, abychom se dostali k substrátu všeho, k čistému absolutnímu bytí. Teprve poté, až je duch absolutní blažeností plně nasycen je schopen pobývat neustále v bytí a vynést jeho pravou podstatu navenek, je to jako když střílíš lukem. Myšlenkový svět pak není překážkou meditace. Duch je tak naplněn sám sebou, že zrcadlí a vyzařuje své boží kvality ve všedním životě na lidské relativní urovni.

Čím víc se zaměřujeme na vnímání navenek, tím menší je naše vnímání pocitu blaženosti. Toto souvisí s tím, že se mysl zaměřuje na spoustu jiných věcí se kterými se identifikuje v relativním světě. Intenzita blaženosti se snižuje, čím víc jdeme do hrubších, venkovních sfér a blaženosti naopak přibývá, čím více se dostáváme do vnitřních a subtilnějších vrstev. Teprve prostřednictvím čistého vědomí je možné žít uvědomělý a naplněný život. Toto však předpokládá vnést veškeré hodnoty transcendentálního vědomí do našeho relativního života. To, co je věčné a neměnné, je jediné, co je stabilní. Všechno ostatní podléhá neustálým změnám a naše relativní bytí prochází stále se měnícími zkušenostmi a fázemi.

Pokud chceme tedy opravdu být, musíme zvrátit vědomí dovnitř a vést jej od hrubších vrstev k subtilním, až budou překročeny veškeré vrstvy i ty nejjemnější, a až dojde k jejich transcendováni a naše mysl se dostane na nulu.

Absolutní a relativní bytí jsou dvě fáze existence a je na nás, vnést blaženost absolutního bytí do relativních sfér a obohatit tak náš pozemský život a žít tak nebe na zemi.

- Marta -

Připravil: Koan

Témata tohoto článku: Marta

Tisk


Přidejte komentář k článku: