Už se nesnažím vylepšovat - Joan Tollifson

Joan popisuje svou zkušenost s neustálým srovnáváním svého aktuálního prožívání s tím, co prožili ostatní. Dozvíte se, zda nakonec dosáhla klidu a přijetí toho, co se děje a tedy i přijetí sama sebe.

Už se nesnažím vylepšovat - Joan Tollifson

Neustále mi vrtá hlavou, co jsi ty spolu s dalšími učiteli viděla a vidíš, zatímco já doposud ne.

Ano, pamatuji si, jak jsem se v minulosti setkávala s lidmi, které považovali za osvícené, probuzené, nebo jsem četla jejich knížky a neustále mi vrtaly hlavou otázky jako: Prožili snad tihle lidé něco jiného, než já? Jak se jejich zkušenost liší od té mojí? Mají něco, co já nemám? Nebo snad mám já něco přebytečného, co oni ne? Co přesně je to procitnutí, o kterém pořád mluví? V čem se jejich život liší od mého?

Již na začátku svého duchovného hledání jsem prohlédla skrze klam odděleného já a iluzi svobodné vůle. Jasně jsem rozeznávala neohraničenost a v relaxovaném stavu jsem byla schopna vnímat nepodmíněnou přítomnost, až jsem jednou došla k uvědomění, že Tady a Teď je věčně přítomné. Velmi jasně jsem pociťovala jednotu, ale zároveň jsem občas čelila nutkavým myšlenkám a vnitřní nejistotě a po celou tuhle dobu jsem hledala nějaké konečné vyústění. V mém těle a psychice stále přežívalo mnoho neurotických vzorců – hněv, strach, pochybnosti o sobě samé, váhavost, závislosti, nutkání. Měla jsem (a někdy stále mám) to, co Eckhart Tolle nazývá „těžkým emočním tělem.“ Jinými slovy, střetávalo se ve mně jak mnoho poznání, tak i spousta zmatenosti.

Takže, poslouchala jsem všechny tyto osvícené učitele a všechno, co říkali, mi v jednu chvíli dávalo absolutní smysl a bylo to zcela ve shodě s mými zkušenostmi a objevy, ale pak jsem zničehonic narazila a najednou jsme se začali rozcházet. Někteří z nich tvrdili, že již více nepociťují strach nebo touhu či vinu. Další říkali, že s hledáním nadobro skončili, že již více nemají potřebu potkávat další učitele nebo číst takovéto knížky. Anebo že už o ničem z toho, co hlásají, necítí nejmenší pochyby, nebo že se již více nepovažují za individualitu, nebo že nikdy nepociťují nejistotu nebo závist apod.. A já si říkala, hmm, tak tohle není můj případ, u mě se tyto věci stále objevují. Takže jsem si myslela, že ještě nemám to, co oni, anebo jsem se ještě nezbavila něčeho, čeho oni už ano, nebo jsem se toho zbavila, ale jen načas a ne napořád. Zkrátka, že ještě nejsem tak daleko, jako tito osvícení lidé, že jsem ještě nepřekročila onu pomyslnou cílovou čáru.

Stále častěji jsem si ale uvědomovala, že to jsou pouhé myšlenky, které se pořád točí kolem „mě.“ Tenhle problém s neúplným osvícením se vždy objevoval ve spojitosti s iluzorním „já“ a to pouze tehdy, když jsem začala přemýšlet. Celý problém pak vždy přestal existovat, kdykoliv jsem se ocitla ve stavu bezmyšlenkového uvědomění. problém se vyskytoval pouze uvnitř filmu života, v příběhu.

Přesto to ale často vypadalo velice skutečně. Mnozí jiní učitelé popisovali svou zkušenost jako zlomovou událost, kdy se jim jednoho určitého dne jednou provždy rozplynula iluze o individualitě a oddělenosti, aby se již nikdy nevrátila zpět. Mě se však nikdy nic takového nestalo, nejsem schopna určit ten a ten den, kdy jsem zažila takovýto přelomový moment. Moje vlastní zkušenost byla mnohem více spíše o nenápadném vzestupu. Zřejmě jsem i zažila něco jako jimi popisované jednorázové rozplynutí, avšak bez té příměsi definitivní nenávratnosti. V mém případě jsem občas prožívala zcela reálný pocit izolace a identifikace s „já,“ ale občas zase ne. Pochopitelně se našli učitelé, kteří tvrdili, že tyto vzestupy a pády znamenají, že jsem stále ještě hledač, který zatím nedošel ke konečnému porozumění a že konec těmto výkyvům přinese až osvícení.

Z dnešního pohledu mi celé tohle dilema připadá poněkud směšné. Osvícení není koncem neustále se měnících stavů, jako jsou rozšíření a stažení. Člověk se pouze nadále nestará o podobné jevy a přestane si je brát osobně. Jíž více nevěří ve falešné „já,“ které zdánlivě osciluje mezi říší ega a prostým bytím. Lidé si snaží představovat, že nemají žádné „já,“ jakoby to měla být nějaká zvláštní zkušenost, kterou „oni“ zažívají. Ve skutečnosti je zažívání „ne-já“ docela obyčejná každodenní zkušenost. Pouze chvíle bezmyšlenkového uvědomění, kdy neexistuje žádná myšlenka/obraz/příběh týkající se „já,“ zůstávají nepovšimnuty. A samozřejmě, žádné skutečné „já“ neexistuje a nikdy neexistovalo. Je to pouhá iluze.

Za poznámku také jistě stojí, jak se tito mí učitelé lišili v pohledech na to, co to vlastně osvícení je a co se s jeho příchodem přesně změní. Některé jejich popisy byly dokonce až neslučitelné. Postupně mi stále jasněji docházelo, že to jsou všechno jen vodítka, a že každý má svoji jedinečnou zkušenost. U některých z nich docházelo k náhlým změnám, zatímco u jiných vše probíhalo spíše postupně. Některým trošku „strašilo ve věži,“ měli jinou chemii mozku, jiné genetické dispozice, jiné hormony, jiné životní zkušenosti, a tohle všechno mělo vliv na to, jak jednotlivé osoby zažívaly a popisovaly osvícení.  Ramana byl klidný, jemný, s blaženým výrazem. Nisargadatta měl vznětlivou povahu a občas se rozčiloval. Dokonce i v průběhu satsangů kouřil cigarety a nakonec zemřel na rakovinu hrdla. Jsou i učitelé, kteří se prohlašují za osvícené a přitom jsou to opilci nebo sukničkáři, někteří z nich jsou hrubí a sprostí a někteří dokonce zneužívají děti.

Zkrátka a dobře, byla to dlouhá doba, po kterou jsem se stále považovala za hledače, ale zároveň jsem se po většinu času cítila docela vědomě a probuzeně. Povzbuzena všemi svými tehdejšími učiteli jsem po vydání své první knížky začala pořádat sezení. Stávalo se mi, že jsem začala přemýšlet o pořádání těchto sezení a cítila se jako největší podvodník. Šlo o můj tehdejší neodbytný zlozvyk, kdy jsem srovnávala své zkušenosti s tím, jak svoje zkušenosti popisovali ostatní učitelé, a mívala jsem nepříjemný pocit, že přece jen ještě úplně nejsem „tam“ a že se „mi“ ještě nepoštěstilo prožít ten vrcholný moment. Teď to může působit docela směšně, ale tehdy jsem to brala dost vážně.

A potom, v určité fázi, jsem si uvědomila, že se to přestalo dít, to srovnávání mých zkušeností se zkušenostmi jiných nebo to hledání konečné proměny nebo toho konečného vyvrcholení. Přestala jsem hledat osvícení. Bylo mi nade vší pochybnost jasné, že Tady a Teď neexistuje žádné „já,“ které by mohlo nebo nemohlo být osvíceno. Ačkoli mé problémy nějak zázračně nevymizely, už se více nezdály být tak problematickými, jako dříve. Všechno se mi jevilo jako součást jednoty, dokonce i věci, které jsem neměla ráda, jako třeba kousání nehtů, deprese nebo vztek. Potřeba zbavovat se těchto věcí zmizela, stejně jako potřeba „sebe samu“ napravit. Celý tenhle příběh o probuzení postupně ztrácel na celistvosti a závažnosti. Něco se změnilo, ale nemohla bych určit nějaký bod v čase, kdy se to stalo, protože se ve skutečnosti vlastně nic samo o sobě nestalo!

Nemůžu říct, že jsem (nebo nejsem) osvícena. Můžu říct, že vždy bude Tady a Teď, že všechno, co existuje, tvoří jednotu, a že někdy je přítomno osvícení a jindy zase klam. Také touha a strach pořád přicházejí, i smutek, hněv, výčitky, lítost, všechny tyhle emoce, jsem k nim stále náchylná. I dnes si občas přečtu něco o nedualitě a příležitostně mě to táhne k tomu zajít si poslechnout někoho hovořícího na tohle téma, již však nikoli z důvodu, že by moje „já“ toužilo po osvícení. Je to jednoduše o tom, že hledání a učení a objevování není nikdy konec. Stále mám chvíle, kdy silně pociťuju oddělenou identitu, chvíle, kdy se cítím nejistě, úzkostně, zraněně, rozžhavená do bíla nebo jinak citově rozrušená. Tyto stavy mysli však již více neberu osobně jako dříve, kdy jsem je považovala za příznaky „své“ neosvícenosti.  To je to, co se změnilo. Z pohledu takto poučené mysli se všechno tohle jeví jako snový výjev, který není v žádném svém aspektu osobní. Je to stav porozumění, kdy i ve chvílích, kdy se člověk cítí oddělený a izolovaný, si uvědomuje, že nic ve skutečnosti není oddělené nebo izolované, a že nic z toho se neděje „jemu,“ i když to někdy vypadá, že se tak děje. Nejsem již více na kordy s životem jako dříve, což ovšem neznamená, že nikdy nebývám rozrušená. Bývám! V té rozrušenosti však není žádné „já,“ kterého by se tato rozrušenost dotýkala, děje se zkrátka jen to, co vesmír zrovna v tu chvíli dělá. Ani se více nepokouším být tady a teď. Nesnažím se udržovat si mysl plně zaměřenou na přítomný okamžik nebo jakákoli jiný speciální stav mysli. Jednoduše tu je to, co tu je a tak, jak to má být. Sleduj televizi a neděláš o nic méně duchovní činnost, než jako když v tichosti posedíš.


Zdroj: Kniha Joan Tollifson: Painting the Sidewalk with Water
Web: 
www.joantollifson.com/
Překlad: Pavel

Témata tohoto článku: Joan Tollifson

Tisk


Přidejte komentář k článku: