Jak dosáhnout osvíceného vědomí do 10 minut a udržet se v něm?

Celý život je pouze o bdělé pozornosti. Alespoň já bych byl rád, kdyby právě o tom byl můj život. Na jeho konci bych rád upřímně řekl, že jsem byl bdělý — bdělý, vnímavý vůči tomu, co se děje, neponořený do snů neboli „duchem nepřítomný".

Samozřejmě netvrdím, že jsem neustále bdělý, ale dělám, co mohu, a je to stále lepší. Zcela přirozené mám rád příjemné pocity a vychutná¬vám si vrcholné prožitky, které se občas dostaví a zavedou mě do mystic¬kých říší. Ale pokud si při tom neuvědomuji, kdo ty hezké stavy prožívá, pak je to určité sklouznutí do nevědomí a (v lepším případě) jen příjemný odpočinek od hlavní práce mého života — a tou je opravdová bdělá po-zornost. Což znamená uvědomovat si své já a nakonec si uvědomit své Já.

Takové byly mé první reakce, když jsem se doslechl o Bdělosti (to je název časopisu, jenž v roce 1981 jako první otiskl tento článek). Připo-mnělo mi to upovídané ptáky z knihy Ostrov od Aldouse Huxleyho, kteří děsí člověka jdoucího lesem tím, že neustále pokřikují „Pozor!" Zjevně na ně působí vliv buddhismu. A jejich poselství je opravdu základem tohoto náboženství. Všímavost neboli pozornost či bdělé vědomí spočívá v srdci buddhis¬mu. Není to jen cesta k osvícení, ale osvícení samo — je to „stav", jenž se dá popsat jako úplné uvědomování.


Uvědomování si čeho?

Určité ne toho, co už je pryč. Záleží na předmětu neboli obsahu vědomí, stejně jako na jeho intenzitě a vytrvalosti. Je snad mnich ve žlutém šatu bdělejší (méně duchem nepřítomný) než drozd, jenž v tuhle chvíli vytahuje červa z mého trávníku? Je snad svatý muž teď víc soustředěný, než když si jako malý hrával s míčem na trávě? Koncentrace ptáka a dítěte na to, co se právě děje, je dokonalá - dokud trvá. Ale ani jeden z nich není osvícený. Pravda ovšem je, že to není ani sebeklam, v němž po většinu času žije většina nás dospělých. Na druhou stranu to ale určitě není uvědomování si sebe sama — ani do té míry, do jaké dokážeme sami sebe vnímat (Pták nevnímá svou přítomnost, mudrc vidí svou nepřítomnost — je to zcela odlišný způsob života, jak zanedlouho sami zjistíme.) A každopádně nemůžeme napodobovat dítě něco ptáka, i kdybychom věděli, jak na to. Ale teď trochu předbíhám. Budeme postupovat krok za krokem a zaměříme se podrobněji na tři stadia vývoje bdělé pozornosti — na stadia platící jak ve vývoji celého lidstva, tak ve vývoji jedince. Pro zjednodušení je nazvu takto: (1) Primitivní (antropoidní) vědomí, (2) Lidské vědomí (nepřítomnost) a (3) Osvícené (nadlidské) vědomí.

Primitivní (antropoidní) vědomí

K příkladům, v nichž jsem mluvil o drozdovi vytahujícím červa a dítěti s míčem, můžeme přidat samotného červa (před jeho osudovým střetem s drozdem), jenž trpělivě upravuje a zkrášluje svou díru v zemi a strká do ní spadané listí. (Ten dobrák to svým zvláštním tělem zvládá pomocí zázračné obratnosti — a pozornosti. My bychom k tomu potřebovali všech deset prstů!) Proč nepřidat příklad tvora, jenž je obdařen nervovými buňkarni (nevědomě zapojenými do náročného úkolu spočívajícího v posunování listí), které si hledí své práce a věnují se každé přicházející nervové zprávě a předávaji ji do příslušných částí těla? A mohu zajít ještě dál a tvrdit, že vnitřní příběh každé buňky červa a každá molekula buňky a tak dále až po konečné celky, které tvoří „fyzický" svět", není nic jiného než vědomí. Je to uvědomování si všeho, co je kolem, tedy daného světa. Jak jinak by to vše mohlo reagovat tak přesné, správně a důsledně? Každá částice dokonale „zná" svou práci a skvěle ji provádí: okamžitě ji vezme za svou (všimněte si toho výrazu) a přizpůsobí se počtu, pozici a pohybu všech ostatních částic.

Tak tohle je ta pravá bdělá pozornost! Žádný elektron, žádný atom, ...žádná molekula, žádná buňka, žádný pták, žádné zvíře není nikdy „duchem mimo" a necítí se provinile za to, že řídí (nebo létá nebo plave nebo se plazí nebo provádí jiné oblíbené pohyby), aniž by tomu věnovalo „odpovídající pozornost". Mé poselství však není určeno této převládající části obyvatel vesmíru — těm pečlivým a vědomým druhům, které nic takového nepotřebují — ale nám, vesmírným delikventům a zmatkářům, protože my to zoufale potřebujeme. My jediní z celého známého vesmíru jsme duchem nepřítomni.

 

***
Život v přítomnosti - zde si stáhni knihu zdarma, více než 120 stran inspirace!
***


Lidské vědomí (nepřítomnost)

Podívejme se blíže na to, co se děje v nás, tedy na druhé stadium: Představte si, že jsem zanícený pozorovatel ptáků a ohromně mě zají-má, co právě dělá onen drozd.

Rozhodl jsem se, že spočítám, kolik červů se mu podaří spolykat za jednu hodinu. S překvapením a do jisté míry i s hrůzou zjistím, že tomu nenasytnému primitivnímu tvorovi věnuji pozornost jen pár minut a pak jsem hned zas někde jinde. Odlétnu do říše svých představ — třeba si začnu rozvrhovat tenhle článek, ve kterém chci psát o drozdovi a o tom, že bude-li se takhle dál cpát bude ho určitě bolet žaludek. Nebo se zadumám nad tím, jaké asi je být červ, kterého pták vytáhne ven a natáhne jako gumičku a pak ho naseká na svíjející se kousky a pozře.

Pták se mezitím nepozorován dál činí. Opustil jsem v duchu i zahradu a nechal se unášet nadšenými úvahami o staré dobré matce přírodě — jak pták krvežíznivě seká svým zobákem — nebo ještě duchaplnějším rozjímáním nad problémem utrpení ve vesmíru. A svou ranní „omitologickou" práci zakončím myšlenkou na to, co asi bude k obědu — a jen doufám, že to nebudou špagety!

Nedbalá pozornost věnovaná výjevu, který jsem právě vylíčil, jasné odhaluje otázku vzpomínání, očekávání a posuzování: přiznejme si to, že neustálá pozornost je pro nás lidi cosi nemožného. Vidíme to, na co se dí-áme, co nám bylo řečeno, že máme vidět, co nám jazykové limity umožní vidět, co můžeme nějak využít — a platí to i o krátké chvíli, kdy upřeně zíráme na červa, ptáka, dítě, květinu nebo na cokoli jiného a upřímně se snažíme vidět to, jak to je.

A navíc se obávám, že čím jsme starší a lépe informovaní, tím víc jsme roztržití (neřku-li praštění!). Roztržitý profesor není jen figurka z příběhů kolujícich mezi neuctivými studenty. Co třeba takový Isaac Newton, který zkoumal, za jak dlouho se uvaří vejce, ale místo vejce dal do vroucí vody své hodinky? Newton v jistém smyslu bezpochyby patřil mezi nejvědomější lidi nejen své doby, ale vůbec. Byl to génius a byl vnímavý... ale co nedokázal vnímat? Je pravda, že my všichni s narůstajícím věkem bdělé vnímání stále rozvíjíme. Topografie pole pozornosti je stále širší. Ale současně s tím se bdělá pozornost i výrazně zanáší vrstvami verbálního a mentálního balastu, který všechno zamlžuje a téměř ničí. Vidíme svět skrze houstnouti mlhu. Někteří lidé mají viditelnost sníženou natolik, že jsou označeni za „blázny". Žijeme ve vlastním snovém světě, přestože jsme zároveň v kontaktu s „realitou" a potřebujeme péči institucí. Buddhisté říkají, že všichni jsme nějakým způsobem pomatení — dokud nedosáhneme osvícení.

A dále říkají, že příčinou je neschopnost vnímat, že je to tak, což je náš základní problém vedoucí ke zkáze. Buddha praví: „Cesta k řešení problému a nesouladu, k oproštění se od tělesného a duševního utrpení, tedy cesta vedoucí k nirváně je spojena s procvičováním bdělé pozornosti" — s bdělým vnímáním těla, smyslových vjemů, duševních stavů, představ.

Naznačuje to, že tu probíráme velmi praktickou záležitost. Všichni chceme méně trpět a zbavit se nejhlubších stavů úzkosti. A oni nám říkají, že cestou je bdělá pozornost.

Co tedy máme dělat? Jedno je od samého začátku jisté: nemůžeme se vrátit do raného dětství ani k jednostranně zaměřené pozornosti jiných živočišných druhů. Můžeme však sami sebe trénovat v bdělém vnímání, tak jako lidé trénují krasobruslení nebo šachy či zpívání, a kráčet krok za krokem pod vedením odborníků.

Théravádový buddhismus je z velké části založený právě na procvičování bdělé pozornosti. Tak například procvičování bdělé chůze — jdete velmi pomalu a bedlivě vnímáte všechny doteky, napětí a pohyby svalů. (Nezasvěcený pozorovatel má pocit, že se takový člověk vrátil zpět do dávných časů vývojového stadia plazů, ale proč se něčím takovým trápit, je-li nabízená odměna tak úžasná?) Nebo vědomé dýchání, při němž člověk třeba celé hodiny „pozoruje« a počítá nádechy a výdechy. Zpočátku brzy zapomene, co má dělat, a přestane počítat, ale s pokračující praxí se to zlepšuje. A to se týká všech běžných činností — vědomého oblékání a svlékání, vědomého přijímání potravy a vylučování a tak dále, až do chvíle vysvobození z nevědomosti.

Vyžaduje to spoustu času a úsilí, ale nabízené přínosy takové kázně  jsou ohromující. Pět z nich tu teď uvedu. Za prvé, děláte-li něco pozorně, děláte to lépe. Všímejte si, třeba na návštěvě, jakým způsobem lidé myjí nádobí: pozorní jedinci udělají dvojnásob práce než ti druzí, nic nerozbijí a nezanechají za sebou nepořádek (bůh jim žehnej!). Za druhé, mytí nádobí je opravdu baví. Práce není nudná tím, že se stále opakuje, ale protože jí nevěnujeme pozornost. Za třetí, kolik strachu a bolesti pramení jen z toho, že do přítomného okamžiku vnášíme to, co se nás netýká? Jak moc ve skutečnosti trpíme u zubaře? Za čtvrté, dlouhodobými odměnami za tohle cvičení je vyrovnanost, nelpění a sebepoznání. Čím větší pozornost věcem věnujeme, tím méně nás otravují.

Pátým a hlavním důvodem procvičování bdělého prožívání je přechod od toho, co je prožíváno, k tomu, KDO to prožívá. Stručně řečeno, k osvícení.

Théravádový buddhismus na tomto dlouhém a těžkém předchozím výcviku trvá. Nedovoluje jít k nirváně zkratkou. Což takové lidi, jako jsem já a troufám si říct i vy, dost odrazuje, protože se jim nechce platit tak vysokou cenu za zboží, které zatím ani neviděli. Jinak řečeno, kupovat tak draze nějakého zajíce v pytli.

Nicméně neklesejme na mysli. Jsou i jiné možnosti. Velký japonský zenový mistr Ummon má pro nás slova útěchy: „Zen klade osvícení na první místo; své špatné karmy se zbavte až potom." Teď si necháte dovézt televizi, hned se na ni začnete dívat a zaplatíte ji později. Na této koupi je obzvláště přitažlivé to, že dívání se je placení! Jste osvíceni tím, že to děláte. Další velký mistr, Ramana Maharši z Tiruvannámalai, svým nedůvěřivým žákům stále dokola opakoval, že osvícení neboli osvobození je ta nejsnazší, nejprostší a nejpřirozenější věc na světě: To, kdo skutečně jste, je zjevnější než ovoce ležící na vaší dlani.

Takže je-li nejvyšší vědomí tak dostupné, jak tvrdí tihle a mnozí další uznávaní experti, můžeme se k němu dopracovat ještě dřív, než se dostaneme na konec těchto stránek. Ne, já vás nebalamutím! Deset minut by mělo úplně stačit.


Osvícené (nadlidské) vědomí

Dovolte mi zaměřit vaši pozornost na přítomný prožitek, na to, jak jste na tom v tuhle chvíli, kdy se (v rámci možností) zbavíte paměti a představivosti a přání a prostě jen přijmete, co je dáno. Mohli byste být, prosím, na pár minut stejně dětinští jako já? Máte před sebou stránku (obrazovku) pokrytou řádky černých znaků a držíte ji oběma rukama — prsty většinou nejsou vidět. Upřeně se díváte na písmena a přitom si všímáte, jak jsou ruce spojeny s pažemi, které se kousek od ramen (jakých ramen?) zamlžují a postupně mizí. Teď pozorujte, jak tyto zamlžené paže vybíhají z oblasti hrudníku, který je také rozmlžený a kousek od krku (jakého krku?) náhle mizí. Snažte se prsty nahmatat „hranici krku", kde končí hrudník, a všímejte si, co je vaše strana, tedy ta bližší strana tohoto věčného dekoltu. (Je podivné — nebo snad ne? — že úplně přehlížíme tahle místa, která jsou tak blízká, a nechceme vidět, co vidíme tam, kde je vidění nejdůležitější, a přitom taková neupřímnost vůči sobě je zhoubná.) Další příklad: díváte se teď, když to prožíváte vy sami, na ony černé znaky dvěma (opakuji, dvěma) okénky nacházejícími se v kulaté, vlasaté vyhlídce nazývané hlava? Pokud ano, buďte tak hodní a popište, jaké je to tam uvnitř — přeplněné? Zatemněné? Nepříjemné? Malé? Nebo je to tak, že v tomto přítomném prožitku nenacházíte nic, co by bylo přímo tady, kde si myslíte, že nosíte hlavu, tedy že tam není nic než prostor? Co ten prostor obsahuje? Je to prostor plný těchto slov, této stránky, těchto paží a hrudníku? Je to čirý a neomezený potenciál, prostor, jenž je sám o sobě prázdný — a zároveň plný věcí, které přijímá z věčně se měnícího okolí? Je to zároveň i prostor pro váš obličej a hlavu a ramena — v němž to vše uchováváte — a pokračuje dál za zrcadlo velikosti stránky, která se vznáší tam „naproti" necelý metr od vašeho trupu? Jo, to je ono! Teď naprosto jasně vidíte, kdo a co jste vždycky byli, především ono zmizení v prospěch druhých, onu prázdnotu, jež si uvědomuje, že není nic, a proto je všechno.

Jak bychom si nevšimli toho, co je nejzjevnější, jakmile na to zaměříme pozornost? Gratuluji! Jste osvícení! A vždycky jste byli. Teď ale přijde ta těžší část. Vidět, kdo skutečně jste, je ta nejjednodušší věc na světě, ale je moc těžké si ten pohled udržet — tedy zpočátku. Běžně trvá měsíce a roky a desetiletí, než se úplně vrátíte domů, tedy na místo, které člověk obývá (lépe řečeno, které mu přidělil svět), a než zvládnete onen fígl umožňující zůstat v centru, zůstat uvnitř a žít z prostoru místo z obličeje.

Nicméně teď už víte, jak se tam dostanete, a můžete navštívit svůj domov, kdykoli se vám zachce a v jakémkoli rozpoložení. A jakmile překročíte práh, jste doma: tady nemůžete udělat nesprávný krok. Tady cvičením nedosáhnete dokonalosti: tady je vše od samého začátku dokonalé. Prostor bez obličeje nemůžete vidět jen napůl, nemůžete vidět jen jeho polovinu. Osvícení nemá žádné stupně: je to všechno, nebo nic. Samozřejmě je mnoho a mnoho cest vedoucích zpátky domů, do místa, které jste ve skutečnosti nikdy neopustili. Popíši vám ty, které já osobě považuji za velmi užitečné. A vy si z nich pak vyberete cestu, jež vám nejvíc vyhovuje.

 


Jak si to udržet

Iluzi o obličeji nacházejícím se tady nad mými rameny dokáže odstranit jakýkoli obličej, který vnímám tam venku. Jak bych mohl přijmout váš obličej se všemi jeho barevnými detaily, kdyby z mé strany byla v tom místě nějaká překážka? Já však už vím, že jsem nikdy nebyl tváří v tvář vůči nikomu. Tato trvalá asymetrie je začátek lásky a konec strachu. Představa, že mám štít nebo zeď a vás nechávám tam venku, znamená, že vás odmítám, odděluji se, bojím se vás nebo vás dokonce nenávidím.

Lékem je zjištění, že jsem ve své podstatě otevřený, že jsem otevřený lásce. Mé zrcadlo tu rozsáhlou otevřenost, v níž jsem, potvrzuje. Věc, která mi před mnoha lety nasadila obličej, mě ho nyní zbavuje. Teď se dívám do zrcadla, abych viděl, jaký nejsem! Jakmile mám pocit, že je to všechno příliš vizuální a že svůj obličej vnímám jako pevnou hmotu zaplňující údajný prostor v centru mého světa, tak si na tu věc sáhnu a štípu a buším do ní. To, že si na ni mohu sáhnout, vůbec nic neznamená, stejně jako není důležité, že je růžová a bílá a vlasatá a neprůhledná a jednolitá. Vnímám jen měnící se hmatové vjemy, které nejsou o nic podstatnější než zvuky a vůně a chuť a vše ostatní, co se objevuje v tomtéž prostoru a zase to mizí. A když si v duchu říkám, jak by se to proboha dalo vysvětlit někomu, kdo je slepý, tak prostě „oslepnu«. Zavřu oči (jaké oči?) a začnu hledat obrysy, hranice, zjišťuji, jak jsem velký a kolik vážím, jakého jsem pohlaví... objevuji to, s čím se ztotožňuji. A dojdu k závěru, že nic z toho teď nedokážu najít.

Pořád jsem neomezený prostor pro vjemy neboli ticho pro objevující se zvuky neboli stav bez mysli, v níž se koná přehlídka myšlenek a pocitů. Jsem naprosto čiré nic. A přesto nemám pocit ztráty. Právě naopak: uvědomuji si, že mi to nijak neuškodilo, že jsem v pohodě, protože jsem se zbavil těžkého břemene.

Vyhovuje mi jenom být. Pouhé JÁ JSEM, je nesrovnatelně lepší a přirozenější, než JÁ JSEM NĚKDO. A pokud se mi zdá, že ten „někdo« nezmizí při pasivním rozjímání, ale že je lepší být v akci, pak se začnu hýbat. A při tom zjistím, že se nikdy nehýbám! To okolní krajina jde, běží, plyne a tančí skrze mne. Věci se hýbají kolem onoho prostoru, jenž je tady, ale sám je nehybný. Můžete si to vyzkoušet tak, že se postavíte a budete se na místě točit dokola. Říká vám váš přímý prožitek, že se točíte vy, nebo místnost? Jak ale uvést do souladu tu pohybující se, vymezenou a hmotnou lidskou bytost mající hlavu, tedy to, jak mě vnímáte, s mým tvrzením, jímž tohle všechno popírám? Kdo má pravdu? Pravda je na obou stranách. To, co pro vás jsem, záleží na tom, odkud se na mě díváte. Ze vzdálenosti dvou metrů od tohoto centra vidíte muže. Když přistoupíte blíž, objevíte obličej, kůži a pak (máte-li vhodné nástroje) tkáň, buňky, molekuly..., až se dostanete do místa, kdy úplně zmizím — a tím potvrdíte můj pohled vycházející tady odtud. Nebo se můžete od tohoto místa vzdalovat a potom objevíte domov, město, zemi, planetu, hvězdu (sluneční soustavu), galaxii (Mléčnou dráhu); a v určitou chvíli už zase nebude vůbec nic. Váš pohled na mě a můj pohled se navzájem potvrzují a doplňují.


Konec snu

Takže když teď vidíte svou pravou podstatu a dokážete ocenit, co vidí-te, objevíte vlastní způsoby udržování tohoto pohledu, dokud nebude naprosto přirozený a spontánní. Určitě vám při tom hodně pomohou i některé experimenty a podněty, které jsem tu uvedl. Chcete-li opravdu prožívat vědomý život a procitnout ze snu společnosti, tedy být tím, kým jste, pak vám bude všechno nápomocné a povede vás to k nejvyššímu cíli. Jakmile toho dosáhnete, uvědomíte si, že jste to nikdy neopustili. Nebudete to jen vědomě vnímat, ale hlavně to budete prožívat jako své pravé bytí.


Autor textu: Douglas Harding, ukázka z knihy od Richarda Langa: Bezhlavá cesta, vydalo nakladatelství Maitrea.


Přidejte komentář k článku: