Ve vlaku teď často hlásí, ať si při vystupování dáme pozor na mezeru mezi vlakem a nástupištěm.

Dává to smysl. Podívám se dolů, abych si nenamlel, a vystoupím.

Kolik takových upozornění si dáváme sami sobě?

Dávej pozor na svoje myšlenky. Pozoruj emoce. Nenech se do nich vtáhnout. Buď v přítomnosti.

A člověk se začne hlídat. Byl jsem dnes dost v přítomnosti? Sakra, zase jsem se zamyslel. Už jsem někde jinde. Měl bych se vrátit k dechu. Měl bych se víc pozorovat.

Z přítomnosti je najednou další úkol a ještě se můžeme peskovat za to, že ho špatně plníme.

Přitom dokud o tom nepřemýšlím, ani nevím, jestli jsem v přítomnosti, nebo nejsem. Prostě něco dělám, s někým mluvím, někam jdu...

A když mě něco odvede, napadne mě třeba: Jsem vůbec tady a teď? Nežiju už půl hodiny v nějakém příběhu v hlavě? Přijde jednoduchá sebereflexe a tím to hned skončí. Je to uvědomění, ne zklamání nebo prohra.

U pozorování je zajímavé, že může vycházet ze dvou úplně jiných míst. Někdy si dávám pozor, aby se mi něco nestalo. Jindy si něčeho všímám právě proto, že mě to zajímá.

Večer pozoruju hvězdy, poslouchám zvuky nebo sleduju děti, jak běhají po zahradě. Dívám se, naslouchám, vnímám a tím se k tomu, co se děje, přibližuju. Vlastně jsem toho účasten.

Stejně tak mi dává smysl mindfulness, kdy člověk sedí a všímá si, jak myšlenky, pocity nebo tělesné vjemy přicházejí a zase odcházejí. Když pak v životě přijde něco nepříjemného, čeho se leknu nebo před čím bych nejradši utekl, dokážu si všimnout: aha, i tohle přišlo a zase odejde. Nemusím na všechno okamžitě reagovat ani být vším úplně semletý.

Problém je, když si z toho odstupu uděláme duchovní cíl.

Pozoruju emoci, aby se mě nedotkla. Pozoruju konflikt, abych do něj nebyl zatažený. Pozoruju bolest a snažím se zůstat někde vedle ní v klidu.

Když při vystupování z vlaku sleduju mezeru mezi nástupištěm a vagónem, dívám se z opatrnosti. Když pozoruju hvězdy, dívám se z úžasu. V obou případech pozoruju, ale pokaždé je za tím něco úplně jiného.

Můžu pozorovat a být tomu, co se děje, blíž. A můžu si tím taky držet odstup.

Jsem pozorovatel. Nejsem svoje emoce. Všechno jen přichází a odchází.

Dobře, ale pokud tím ve skutečnosti říkám: nechci, aby se mě to dotklo, nechci být zraněný, nechci být zatažený do života, pak je ten pozorovatel spíš úkryt.

Už nepozoruju proto, abych víc vnímal. Pozoruju proto, abych míň cítil.

To není probuzení. To je anestezie.