Člověk pořád čte o tom, že má být v přítomnosti, být vědomý, žít v jednotě. Jenže to už je ale vlastně nějaký cíl. Mě na tom zajímá ten přechodový moment. Třeba někam spěcháme, něco nás rozhodilo, jsme z něčeho nervózní. A co teď?

Právě tím momentem přechodu je pro mě spočinutí. Je to jako když držím ruku v pěst a jenom ji povolím. Všimnu si toho sevření a povolím.

A podobně můžu povolit i to sevření mysli. Myšlenky nebo emoce tím nemusí zmizet. Jen povolím. Stejně jako tu pěst.

Není to něco, co musí trvat několik minut. Je to moment. Okamžik.

Připadá mi, že spočinutí je asi ta nejpřirozenější a nejjednodušší věc, kterou máme k dispozici. Všechno další už je něco navíc.

Teď jsem byl na setkání s Lamou Tsultrim Allione, kde se dělaly různé tibetské praxe a rituály. A zazněla tam jedna základní věc: nejdůležitější je rozpoznání přirozenosti mysli. „To rest in the nature of mind.“ Spočinout v přirozenosti mysli.

Je dobré mít s tím nějakou zkušenost, abychom věděli, čeho se vlastně dotýkáme.

K tomu se každý týden setkáváme při pondělním Spočinutí. Máme na sebe půl hodinky. Vnímáme dech, kontakt s tělem, necháváme všechno doznít a neusilujeme. Všechno se postupně může zklidnit samo a my vnímáme to ticho, kterým jsme.

Když máme tuhle zkušenost, už víme, co spočinutí znamená. Vždyť je nám k dispozici i během dne. Pořád. Nemusím si kvůli tomu pokaždé někam sednout a dát tomu patnáct dvacet minut, než se všechno uklidní.

I v nějaké vypjaté situaci si stačí prostě vzpomenout. Je to skoro na lusknutí prstu, pokud z toho sám nedělám složitou věc.

Když budu mít pocit, že se nejdřív musím uklidnit, udělat si nějakou dýchací techniku, zklidnit mysl a emoce a teprve potom spočinout, můžu se taky pěkně načekat.

Když ale počítám s tím, že tohle je moje přirozenost, že tím už jsem, jde povolit i teď.

Stačí zvednout hlavu a podívat se nad stromy, nad domy na oblohu. Je celkem jedno, jestli je zatažená, mlhavá, nebo svítí sluníčko. Obloha tam pořád je.

Když povolím, tak je pro tu chvíli hotovo. Já pak nedržím to povolení.

Povolení se nedrží.

Za nějakou dobu si všimneme, že ruka je zase v pěst. Ani nevíme, kdy se to stalo. Tak zase spočineme, povolíme.

Je to příliv a odliv, taková přirozená pulsace. Někdy je ten rytmus rychlejší, někdy pomalejší, to je úplně jedno. Není to něco, co udělám jednou a mám hotovo.

A vůbec nejde o to stát se pasivním nebo být pořád v pohodě a uvolněný. Spočívat jde, když je mi dobře i když mi dobře není. Vlastně v jakékoliv situaci.

A pokud mi takhle vyhovuje být, proč se k tomu nevracet?

Během dne si to můžeme připomínat jediným slovem:

Spočiň.

Joshi

Spočinutí.