Když jsem začínal s duchovním hledáním, připadalo mi probuzení jako něco strašně tajemného.

Četl jsem Jitro kouzelníků, zenové mistry a jejich kóany. Mluvilo se o satori, kenshó, probuzení, o tom, že svět je sen. Vůbec jsem nevěděl, co si pod tím představit.

Později, když jsem začal chodit k Eduardovi a Míle Tomášovým a četl Ramanu Maharšiho, začalo to být trochu konkrétnější. Kdo jsem já? Ticho. Klid. Něco, co je za myšlenkami.

Pořád v tom ale byla představa, že skutečné Já je někde hluboko uvnitř a člověk se do něj musí nějak dostat. Rozpustit se v lásce, tichu, klidu. A moc jsem nevěděl, co to znamená pro normální život člověka, který má vztahy, děti, chodí do práce a občas ho něco naštve.

Pak přišla advaita, Nisargadatta Maharadž, Osho a další. Zase trochu jiný pohled. Rozpad identity, rozpuštění konceptů, zmizení toho, kdo si myslím, že jsem.

A čím víc jsem četl, tím větší jsem v tom někdy měl zmatek.

Jeden osvícený říkal jedno, druhý skoro pravý opak. Učitelé se mezi sebou někdy kritizovali, jejich žáci se hádali, kdo to pochopil správně a která cesta je vyšší.

Po nějaké době už mi to začalo lézt na nervy.

Říkal jsem si: Dokud to nepoznám sám, stejně nemůžu vědět, který z nich má pravdu.

To pro mě byl docela důležitý obrat.

Začal jsem se víc opírat o vlastní zkušenost. O to, co skutečně vnímám, co se ukazuje při meditaci, co se děje v těle, v mysli, v obyčejném životě.

Hodně důležitá pro mě začala být opravdovost. Poznat, co je opravdu moje zkušenost a co jsem jen někde přečetl a převzal.

Najednou jsem nemusel v hlavě pořád řešit: Tenhle učitel řekl tohle, ale tamten říkal něco jiného.

Čím dál víc se to přesouvalo ze slov do prožívání.

Začal jsem si všímat vědomí, ve kterém se všechno objevuje. Myšlenek, zvuků, pocitů, těla. A taky toho, že vnímání, to, co je vnímáno, a nějaký „já, který vnímá“, možná vůbec nejsou tři oddělené věci. To rozdělení dělá až mysl.

A něco, co mi předtím připadalo skoro nedosažitelné a tajemné, se najednou stávalo úplně obyčejným.

Tony Parsons tomu říkal odhalené tajemství. Ten výraz mi začal dávat smysl.

Jenže ani potom nebylo všechno jednou provždy vyřešené.

Vzpomínám si, že jsem v jednu chvíli vyházel duchovní knížky i obrázky guruů a měl pocit, že je vymalováno. A za rok jsem se přistihl, že zase čtu nějakou další knížku a někde vzadu doufám, jestli tam přece jen nebude ještě něco zajímavého.

Podobné to bylo i v životě. Přijde partnerská krize nebo něco jiného a člověka napadne: Ježišmarja, tohle ještě musím řešit?

Dlouho jsem to vnímal trochu jako houpačku.

Chvíli je člověk nahoře. Všechno je jasné, přítomnost je samozřejmá a říká si: Jo, to je ono.

A pak ho život zase přehoupne někam jinam.

Časem mi začalo docházet, že právě celé to houpání je ono.

Život je pohyb. Proměňuje se. Někdy je jasno, někdy zmatek. Někdy klid, někdy krize. A právě představa, že bych měl konečně najít nějaký stav, ve kterém už zůstanu, vytvářela další napětí.

Když tohle začne povolovat, člověk se podle mě pomalu staví na vlastní nohy.

Ten výraz se mi líbí.

Už nemusím čekat, až mi někdo potvrdí, že to, co prožívám, je správně. Nemusím zkoumat, jestli je něco dost duchovní, jestli bych měl něco prožívat jinak nebo jestli jsem už tam, kde bych měl být.

A zároveň kvůli tomu nemusím nikoho shazovat ani se stavět nad učitele, kteří mě inspirovali. Jen už před nimi nemusím stát jako věčné dítě, které čeká, až mu někdo řekne: Ano, teď už jsi to pochopil.

Jsme všichni na stejné lodi.

Pro mě se tím duchovní cesta stala mnohem obyčejnější. A zároveň mnohem skutečnější.

To, co jsem kdysi hledal někde daleko, se postupně prolnulo s normálním životem. S lidmi, vztahy, tělem, radostí, nepříjemnými obdobími, prací, obyčejným dnem.

Už se to nemusí dělit na duchovní a neduchovní.

A možná právě to pro mě znamená postavit se na vlastní nohy.

Být tady na tomhle světě rád. Důvěřovat tomu, co skutečně vidím a prožívám. A nepotřebovat čekat na nějaké jiné „ono“, které jednou přijde.

Tady je to ono.

Joshi