Povaha osvobození je přímá, prostá a tak přirozená jako dýchání. Mnoho hledajících přes ni však přejde a opět se odšourá rychle zpět k tomu, o čem jsou přesvědčeni, že znají a dělají. Ale jsou zde i tací, v nichž tyto „doteky pozvání“ budou rezonovat… Ti najednou uvidí a budou připraveni zanechat všeho hledání a dokonce i toho, co doposud nazývali osvícením.

Úvod

Pokud setrváme uzamčeni v pozici prožívání odděleného bytí individualit žijících v existenci, se kterou musíme vyjednávat, žijeme ve stavu snění.

V tomto stavu snění je vše, co uděláme, řízeno zákonem protikladů, v němž je každý tzv. pozitivní čin rovnocenně vyvažován svým opakem.

Proto jsou všechny naše jednotlivé pokusy o správný chod našeho života, o dosažení dokonalosti nebo získání osobního osvobození neutralizovány.

Skrze hlubokou reflexi a porozumění objevujeme, že pokud pokračujeme ve snu, kterým jsme, žijeme ve skutečnosti v kruhu. Jsme na kole, po kterém se všechno znovu a znovu pravidelně opakuje, v odlišných obrazech. Je to vědomí těšící se z této tvorby, jsouc obojím omezováno i osvobozováno. A navzdory tomu, čemu věříme o své individualitě a svobodné vůli, shledáváme nakonec, že jsme pouze snícími charaktery, reagujícími a odpovídajícími dle souboru podmíněných a historicky převzatých názorů a věr.

Všechna klasická světová náboženství, umění a věda, které vnímáme jako progresivní, vycházejí z kritérií tohoto dokonale vyváženého a přesně neutrálního stavu, který slouží pouze k reflexi jiné možnosti. V pojmech opravdového osvobození se nic neděje. To, co jsme zdánlivě vytvořili, je zdánlivě ničeno. A to, co jsme zjevně zničili, je zjevně znovuvytvořeno.

Pohybujeme se z naší originální a bezčasé přirozenosti do vědomé identifikace, ve které jsme stvořili tyto okolnosti za účelem znovuobjevení, že sen, který žijeme, nemá naprosto žádný jiný účel než probuzení z něj. Toto probuzení se ale vynoří mimo sen, mimo čas, a je kompletně mimo možnost uchopení individuálním úsilím, cestou, procesem nebo vírou.

Souvislosti

Když jsem byl velmi mladý, okusil jsem pocit bytí, jako by pocházel z magického světa, mimo čas a mimo potřebu stát se někým nebo něco dělat. Nerozpoznaná jednota mne obestřela jednoduchým údivem z toho, co je. Pociťoval jsem to jako něco, co prožívá většina dětí.

Jednoho dne se to ale celé změnilo a já vstoupil do světa oddělenosti a nouze. Shledal jsem, že mám odloučenou matku a otce, jméno a očividnou možnost volby dělat to či ono. Přesunul jsem se do světa trvání a vzdáleností, hranic a zkoumání, snahy a zacházení, stíhání zálib a úniku z bolesti.

Najednou zde byly tyto zážitky a já uvěřil, že jsou mým přirozeným způsobem bytí.

Také mě učili a já přijal za své, že pokud budu tvrdě pracovat, slušně se chovat a uspěji ve zvoleném a předepsaném povolání, ožením se, budu mít děti a budu se dobře starat o své zdraví, dostanu šanci být šťastný. Tímto vším jsem se řídil docela úspěšně a občas si to pěkně vychutnal. Také jsem ale rozpoznal, že cosi nepostižitelného a základního patrně chybí. Určitý druh tajemství.

Následkem toho jsem se rozhodl hledat to, co se zdálo, že postrádám, skrze náboženství.

Opět mi bylo řečeno, že pokud budu pilně pracovat a zasvětím život ukázněnosti, rituálům a pročišťování, budu nakonec hoden duchovního naplnění. Znovu jsem se zcela oddal tomu, co se mi zdálo nejvhodnější, ale stále jsem nemohl odhalit příčinu pocitů svých bolestivých ztrát.

Jednoho dne, téměř jakoby náhodou, jsem znovuobjevil tajemství nebo lépe řečeno ono objevilo mne.

Je téměř nemožné vysvětlit povahu toho, co nastalo. Tím nejvýstižnějším popisem by asi bylo zaplavení láskou a úplným pochopením, které je zcela mimo jakékoli představy.

Odhalení, které doprovázelo toto znovuobjevení, bylo tak prosté, avšak revoluční, že šmahem smetlo vše, čemu jsem byl naučen nebo doposud věřil.

Součástí toho bylo i uvědomění, že osvícení je absolutně mimo mou snahu změnit způsob toho, jak žiji, či dokonce snahu změnit celý život. Mělo to spíše co do činění s celkovým posunem v uvědomění toho, co žije.

Jsem již tím, co hledám. Ať už hledám cokoli nebo si myslím, že chci cokoli, jakkoli dlouhý je můj nákupní seznam, všechny mé touhy jsou pouze odrazem mého dychtění vrátit se domů. A domovem je jednota, domov je mou původní přirozeností. Je přímo zde, prostě v tom, co je. Není žádného jiného místa, kam bych musel jít, ani nic jiného, čím bych se měl stát.

Od té doby jsem žil v tomto odhalení, ale zároveň jej i odmítal a vyhýbal se mu.

Samozřejmě je nemožné vyjádřit slovy to, co je nevyjádřitelné, a proto je toto prohlášení mým pokusem o vyjádření porozumění onomu odhalení. Pokusím se objasnit, jakým způsobem mě má víra v osvícení, doba a účel mého úsilí o dosažení duchovního naplnění přímo oddělovaly od oné jednoty, která je neustále a přímo k dispozici. Také se pokusím objasnit, jak mě iluze oddělenosti, strachu, viny a představ mohla rozptylovat a odvádět od volnosti, která sama zahrnuje a transformuje všechny tyto vlivy.

Vyjádřím také tím nejlepším způsobem, jakým dovedu, jak lehké a přirozené je dovolit si být této volnosti otevřený.

Chápat tuto práci jako nabádání k vedení meditativního života nebo k tomu, jak „být teď a tady“, by bylo celkovým minutím její podstaty a smyslu.

V této „deklaraci“ se hovoří o jedinečném a revolučním skoku ve vnímání toho, co skutečně jsme. Nevyžaduje to žádné přikrášlení nebo zdlouhavé popisování. Jakmile si to člověk uvědomí, nezůstává nic dalšího, co by se o tom dalo říct.

Z důvodu jasnosti jsou zde všechny termíny, jako jsou osvícení, osvobození, naplnění, volnost, jednota atd., nahlíženy stejně: jako absolutní uvědomění, jímž kdokoli je a které není nikým vnímáno.

Mimo dosah

První uvědomění osvícení či přirozenosti, kterou opravdu jsem, pro mě bylo něčím, co nelze vyjádřit. To, co se stalo, nelze totiž nazvat ani zkušeností, protože aby se to mohlo vynořit, musí být oddělený prožívající nepřítomný.

Avšak uvědomění, které doprovázelo tuto příhodu, bylo tak revolučního obsahu, že mě to zanechalo užaslého a v osamění.

Jedna z věcí, na kterou jsem přišel, byla, že osvícení se stane dostupným pouze tehdy, když bude přijato, že nemůže být dosaženo.

Doktríny, procesy a pokrokové cesty, které hledají osvícení, jenom ztěžují adresovaný problém tím, že zesilují ideu, že „já“ může nalézt něco, co podle svého předpokladu ztratilo. Je to právě ono úsilí, ta investice do já-identity, která neustále znovu vytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém věříme, že existuje. Je to sen individuality.

Je to jako když si někdo představuje, že je v hluboké jámě země, a místo toho, aby unikl, kope ji stále hlouběji a odhazováním půdy za sebe jen zakrývá světlo, které tam již je.

Jediným pravděpodobným efektem extrémní snahy stát se tím, čím už jsem, bude to, že nakonec padnu na zem vyčerpán a vzdám se.

V tomto zanechání může nastat jiná možnost. Ale pokušení vyhnout se svobodě skrze „uctívání“ vypjatého zápasu je velmi atraktivní. Boj v čase však nepřizve osvobození.

Život není úkol. Není absolutně nic, co by se dalo získat, kromě uvědomění, že zde není absolutně nic, co by se dalo získat.

Žádné množství úsilí nikdy jednotu nepřesvědčí, aby se objevila. Vše, co je třeba, je skok ve vnímání, odlišné zření, jež je inherentní (vlastní), ale nerozpoznané.

Zpracování: Koan.

V češtině vyšla také kniha Tonyho Parsonse Odhalené tajemství (2017).