"Ego neboli myslící mysl falešně tvrdí, že fungování Vědomí je "mým" konáním. Pointa tohoto učení spočívá v tom, že je to Vědomí, které je autorem veškerého dění a vše oživuje. " - Wayne Liquorman

Když jsem se setkal se svým guruem Raméšem Balsekarem, mluvil o tom, že Vědomí je všechno. Říkal, že jsme aspekty Toho, a proto vše, co děláme, je ve skutečnosti děním Vědomí - VŠECHNO. To mi dávalo obrovský smysl. Viděl jsem, jak to skutečně funguje, a vysvětlovalo to všechno, co jsem potřeboval vysvětlit. Bylo to velmi uspokojivé. Vše, co každý dělá, je vždy fungováním Vědomí. Žádný problém. Odešel jsem z přednášky a šel domů.

Můj pětiletý syn dělal něco, co jsem mu patnáctkrát zakázal; už tam zase seděl a prováděl to znovu! Začal jsem křičet: "Co to s tebou sakra je? Patnáctkrát jsem ti říkal, abys to nedělal! Sakra, copak mě nikdy neposloucháš? Jdi do svého pokoje!" A tak se odporoučel do svého pokoje. Znal mě dost dobře na to, aby ho moje tirády vůbec nerozhodily.

Ale ve mně zůstal strašný pocit: "Počkej chvilku. Právě jsem strávil celý ten čas s Mistrem, který mi otevřel samotná tajemství existence. Vidím to, věřím tomu a vím, že je to pravda. V hloubi duše vím, že to, co můj syn dělal, bylo působení Zdroje přímo přede mnou, a mou reakcí bylo potrestat ho a posílit v něm představu, že to dělá on, že je za to zodpovědný." Byl jsem sám sebou naprosto znechucený.

Druhý den jsem se vrátil na přednášky - Rameš přednášel každý den v domě v Hollywood Hills - a přiznal jsem se Ramešovi ke svému advaitovému poklesku. "Rameši, cítím se hrozně. Šel jsem domů a úplně jsem zapomněl na tvé učení, úplně. Všechno šlo stranou v okamžiku, kdy jsem byl konfrontován s tím, že můj syn dělá něco, co se mi nelíbí. Křičel jsem na něj a úplně jsem zapomněl, že jeho jednání je fungováním Totality, nikoliv jeho egoistickým jednáním."

Rameš se na mě podíval s úžasným výrazem soucitu - rád o tomto pohledu přemýšlím jako o soucitu, a ne o lítosti - a řekl: "Víš Wayne, tvůj křik na syna byl součástí fungování téže Totality. Tvoje reakce byla součástí téže matrice existence. Vynecháváš z Totality sama sebe."

A to my nevyhnutelně děláme; to je božská hypnóza. I když si bereme celý balíček, i když říkáme: "Ano, chápu to. Věřím tomu. Je to pravda. Je to tak.", v dalším okamžiku, kdy se ego přihlásí o autorství, považujeme se za zodpovědné a reagujeme pocitem viny nebo pýchou.

Někdy se objeví Učení a utne tento angažovaný dojem; objeví se poznání, že vše je skutečně fungováním Totality, a utne angažovanost tohoto "já". To je konec utrpení, protože utrpení je právě ono zainteresování. Lidé si často myslí, že negativní reakce je utrpením, ale tak to není; je to prostě reakce organismu. Činnost v daném okamžiku je prostě v daném okamžiku. Utrpení vzniká, když se akce a reakce v daném okamžiku prodlouží v čase a promítnou se mimo dění v daném okamžiku. Utrpení je myšlenka "tohle jsem neměl" a všechny následné projekce toho, co to pro MĚ bude znamenat a jak to na MĚ bude dopadat.

Samozřejmě i toto "utrpení" je božské. Vy nejste zdrojem těchto myšlenek; odehrávají se prostřednictvím tělesně/myslícího organismu běžně označovaného jako "vy". Ve velkolepé tapiserii existence je vše naprosto dokonalé. Až (a jestli) utrpení skončí, nebude to "vaše" zásluha.

Nic není "vaší" zásluhou. Není to úžasné?

Zdroj: Wayne Liquorman, Never Mind.