Když cestujeme, zažíváme sérii myšlenek, pocitů a vjemů, ale pole vědomí, v němž se tyto myšlenky, pocity i vjemy pohybují, nebo přesněji řečeno, které ho zabarvují, nejde nikdy nikam. Tomuto poli se obvykle říká „tady a teď“.
Když je toto pole filtrováno myšlenkou, jeho „teď“ se jeví jako okamžik v čase. Když je filtrováno prizmatem vjemu, jeho „tady“ se jeví jako bod v prostoru. Ale teď, které se jeví jako okamžik v čase, i tady, které se zdá být místem v prostoru, jsou okna do věčnosti a nekonečna. Skutečné teď, jediné teď, je věčné teď. A skutečné tady, místo, v němž se odehrávají zkušenosti, je bezrozměrná přítomnost vědomí. To nikdy nikam nejde.
Jedním z důvodů, proč tak rádi cestujeme, je možnost soustředit se v protikladu k pohybu na ten element v nás, který nikdy nikam nejde. Změny zvýrazňují neměnné. Pocit hlubokého míru, který tak často doprovází cestování, je mír naší neměnné přítomnosti. S velkou chutí navštěvujeme různá místa, jen abychom znovu a znovu ochutnali poznání, že nikdy nikam nejdeme, a cítili mír, který toto poznání doprovází.
Já nikdy nikam nejde. „Já jsem“ je vždy na stejném místě, v místě ne-místě zvaném tady a v čase ne-čase zvaném teď. Stejně jako naše esenciální bytí vždy přítomného, nekonečného vědomí září v mysli jako poznatek „Já jsem“, stejný poznatek v čase se objevuje jako teď a v prostoru jako tady. A právě tak, jako je poznatek „Já jsem“ branou, jíž konečná mysl či oddělené já prochází zpět do své esenciální, neredukovatelné reality čistého vědomí, tak tady a teď je maják zářící ve středu všech našich zkušeností, tajné dveře, jimiž mysl odchází z času do věčnosti a z prostoru do nekonečna.
Obrazovka nikdy nejde na cestu, na níž se vydává filmová postava, přestože filmová cesta není nic než jen obrazovka. Ve zdánlivém čase a prostoru není nic jiného než nekonečné, věčné vědomí, nicméně věčné a nekonečné vědomí se v čase a prostoru nikdy neobjeví. Tady a teď je průsečík nekonečného, věčného vědomí s konečnou myslí.
Proto s přibývajícím věkem slábne pocit, že stárneme. Víra, že stárneme, jako by odporovala našemu prožitku, že jsme stále tímtéž člověkem. S blížící se smrtí stále více cítíme: „Jak zvláštní. Cítím, že jsem stále tímtéž člověkem. Jsem tím, kým jsem byl(a), když mi bylo pět. Vlastně nestárnu. Co jsem byl(a) tenkrát, jsem i teď.“ Tato intuice je jednou z cest, jakými do mysli vstupuje pravda, inspiruje mysl náznaky reality, vzpomínkou na naši věčnost, ačkoliv myšlenka ji zpravidla téměř okamžitě zamítne.
Jak řekl Balyani: „On je nyní stejný jako vždy.“ Naše esenciální, sebe-vědomé bytí je v neustále stejné neposkvrněné kondici. V určitém bodě se tato intuice stane prožívanou a cítěnou zkušeností, která přináší úlevu od strachu ze smrti i od pocitů nedostatku, které charakterizují oddělené já či konečnou mysl. Přináší mír a naplnění, které jsou přirozeně spjaté s poznáním našeho bytí, takového, jaké je, s vlastním sebepoznáním v nás a skrze nás.
To, co esenciálně jsem, je věčně přítomné. „Já jsem“ odnikud nepřichází. „Já jsem“ nikam neodchází. K „Já jsem“ nikdy nic nepřibývá ani z něj neubývá. Žádná zkušenost samotné „Já jsem“ nikdy nezvětší ani nezmenší. „Já jsem“ je celistvé, naplněné, úplné, dokonalé. To, kdo esenciálně jsem, je ve stále stejné, neposkvrněné kondici. Já nebylo nikdy zraněno ani poskvrněno žádnou zkušeností a nikdy nezestárlo. „Já jsem“ se nerodí a neumírá.
Studna míru vyvěrající z tohoto pochopení je mírem překonávajícím rozum. Nevychází z mysli. Vychází z jejího pozadí, ale zaplavuje mysl čím dál více svou přítomností a postupně ji proměňuje v sebe.
Zdroj: Rupert Spira, Přirozenost vědomí.
