Jen zrnka této pouště poukazují na to, že je vše v pořádku takové, jaké to je. Respektive, že je to takové jaké to je. A teď to přijde: a také, že žádné ego, osobnost, individualita NEEXISTUJE, a proto je honba, cesta za sebezlepšením a seberealizací slepou uličkou nebo kruhovým objezdem.
Přijmout fakt, že NEEXISTUJI, je pro mnohé těžké, nesmyslné nebo nepřijatelné. Vždy si nechávají nějaký ten prostor pro toho, co to nechápe, nebo chápe sice rozumem, ale jak se rádo říká, nedokáže to žít.
Neexistence já, jakožto substance, která něco dělá je však prostým faktem poměrně jednoduše vypozorovatelným. Tuto konečnou medicínu nalezneme ve všech částech světa, tu a tam více či méně překrytou. Není to doménou Indie či Japonska a podobných zemí, ovšem mozaika je napojena na odkaz těch, kteří tuto moudrost ukázali a předali. Chvála Vesmíru, chvála Nisargadattovi, Mahárišimu, Papájimu, Balsekarovi, Parsonsovi, Liquormanovi a těm, kteří propojili naši pidizemičku českou s tímto věděním o neexistenci! Drtikol, Tomášovi, Kočí, jistou měrou i Vacek, Adámek a nyní i Hendruk. Toť mé díky a zároveň výzva. :))
