Dnes mi jedna paní řekla, že jí pomohl můj článek o pobytu ve tmě. Asi týden potom sama do tmy odjela a říkala, že díky tomu článku tam byla klidnější.

Něco napíšu, pošlu ven a pak se dozvím, že to někomu pomohlo někde, kde jsem vůbec nebyl. Podobné chvíle přicházejí i při obyčejném rozhovoru.

„Jo, vidíš. Takhle mě to nenapadlo.“ Nebo jen: „Děkuju, tohle jsem potřebovala slyšet.“

Lidé se na mě obracejí s různými věcmi. Řeší vztah, práci, změnu zaměstnání nebo nějaké období v životě. Často si ale chtějí jen popovídat s někým, komu důvěřují. Docela často ani nemají žádné konkrétní zadání.

„Já teď vlastně ani nic neřeším.“ Nebo to, kvůli čemu jsme si domluvili termín, mezitím samo přešlo nebo se vyřešilo.

Mně to vůbec nevadí. Beru to jako lidské setkání. Rád poznávám lidi, kteří mě už dlouho čtou nebo sledují. Zajímá mě, jak žijí a co právě prožívají.

Když už nějaký problém řešíme, nesnažím se ho za každou cenu během hodiny vyřešit. Některé věci potřebují čas a musí prostě dozrát. Často ani neznáme všechny souvislosti a nevíme, kam nás to, čím právě procházíme, vede.

Mně jde spíš o to, abychom v tom dokázali stát trochu pevněji. S větší důvěrou a nadhledem. Občas stačí, že se člověk na svou situaci podívá jinak a dál už může jít sám. Jedno setkání mu klidně vydrží několik let.

U některých lidí ale rychlá úleva nepřichází.

Znám lidi s dlouhodobějšími psychickými potížemi. Někteří jsou v péči lékaře, berou antidepresiva nebo jiné léky a obracejí se na mě opakovaně. Jsem rád za jejich důvěru a často už vlastně i za přátelství, které mezi námi vzniklo.

U některých z nich vidím, že meditace, spočinutí nebo jiný pohled mohou na chvíli pomoct, ale trápení se zase vrátí. Samozřejmě mě mrzí, že někomu nedokážu pomoct okamžitě a trvale. Rád bych, aby se ta mlha mysli rozestoupila u co nejvíc lidí.

Jenže to není v mojí moci.

Jsem proto dost opatrný na nabídky, které slibují, že vám zaručeně pomohou, odstraní trauma, vyřeší váš problém nebo vás uzdraví. Viděl jsem lidi, kteří vystřídali různé terapie, kurzy a metody a přesto pořád hledali dál.

Další člověk. Další metoda. Další naděje, že tentokrát už to konečně zabere.

V takovou chvíli podle mě stojí za to si všimnout, jestli pořád nečekáme, že nás konečně někdo opraví. Člověk si může říct: Teď si zaplatím opravdu drahou terapii nebo drahého terapeuta, tak to přece musí fungovat.

Jenže tak jednoduché to podle mě není.

Já bych si vůbec netroufl říct: Obraťte se na mě a já vás vyléčím z jakéhokoliv traumatu nebo problému.

To nedokážu.

Když se s někým potkám, nevnímám ho jen přes to, co zrovna řeší. Nevnímám ho jako pokaženého člověka, kterého je potřeba opravit.

I když je v jeho životě zmatek, strach nebo trápení, pořád tam vidím člověka, který je ve své podstatě v pořádku.

Spíš než další návod, co se sebou udělat, potřebujeme znovu získat důvěru v sebe a v život. Potkat někoho, před kým nemusíme být jiní. Kdo už nemá připravenou představu, kam bychom se měli dostat.

Když se nám někdo svěří, nemusíme hned vědět, co mu poradit nebo jak jeho problém vyřešit. Můžeme mu prostě chvíli být nablízku.

Někdy je právě tohle dost.

Joshi