Dlouho jsem měl meditaci spojenou s vnorem do sebe. Podle Ramany Maharšiho a Eduarda Tomáše jsem se nořil do duchovního srdce, do oblasti hrudníku. Jako bych sestupoval z hlavy někam hlouběji, do prostoru klidu a míru.

Myšlenky při tom často samy ustávaly. Někdy se skoro zastavil i dech. Ponořil jsem se a okolní svět na chvíli ustoupil. Starosti, moje životní situace i to, co se dělo kolem.

Bylo to krásné. Po čase jsem si ale začal všímat zvláštního rozdělení.

Klid byl uvnitř a život venku.

Když jsem se vynořil, byl jsem zase zpátky ve světě se vším, co k němu patřilo. A tak jsem ten vnor začal potřebovat. Znovu se vrátit do bezpečí, do ticha, někam, kde mě život nebude rušit.

Velká změna pro mě přišla s dětmi. Když byly malé, pozoroval jsem jejich spontánnost. V jednu chvíli se smály, za chvíli plakaly, něco je bolelo, něco chtěly, běžely, křičely, objímaly se. Život jimi prostě proudil.

A mně najednou došlo: Aha, vždyť tohle je ono.

Přirozenost pro mě začala znamenat otevřenost, ve které může být klid i neklid, smích i pláč, bolest, radost, vztahy i celý svět kolem nás.

Došlo mi, že nemusím sedět schovaný v koutě a držet si svůj klid. Můžu být ve vztahu se světem, v pohybu, v kontaktu, ve spontánnosti.

Časem jsem se méně nořil do sebe a víc se otevíral. Bytí už pro mě nebylo jen někde uvnitř těla. Začal jsem ho vnímat jako prostor, ve kterém se zároveň objevují zvuky, myšlenky, pocity, lidé kolem mě i celý svět.

Zvuky, které mě dřív při meditaci rušily, patřily ke stejné přítomnosti jako myšlenky a všechno ostatní, co se právě objevovalo.

Teprve tehdy mi začalo docházet, co pro mě vlastně znamená jednota. Hranice mezi tím, co je uvnitř, a tím, co je venku, začala ztrácet svou pevnost.

Meditace pak skoro přestala být meditací. Prostě jsem si sedl, vnímal a byl. Bylo v tom víc lehkosti a radosti. Potřeba něčeho dosáhnout začala povolovat, protože to podstatné už bylo tady.

Právě tehdy se pro mě z meditace a hledání osvícení začalo stávat téma přítomnosti. Proto jsem tomu nakonec začal říkat Život v přítomnosti, a ne duchovní cesta.

Duchovní cesta totiž snadno vytvoří dojem, že se potřebujeme dostat někam jinam. Najít správný stav, udržet si ho a nenechat se z něj vyrušit.

Meditace už pro mě nebyla místem, kam se schovávám před životem. Stávala se spíš otevíráním se tomu, co život právě přináší.

Pořád může být příjemné zavřít oči, zpomalit dech a na chvíli si sednout. Ve stresu může takové spočinutí velmi pomoct. Klid už ale nemusí být úkryt, kam rychle zalezu, když je toho venku moc.

Meditace a život už pro mě nejsou dvě oddělené věci. Sedím, jdu po ulici, s někým mluvím, směju se nebo mě něco bolí — a pořád je tu stejná přítomnost.

Prostě žiju. Prostě jsem.

A to je ono.

Joshi

PS: Kde pro tebe končí meditace a začíná obyčejný život?

Nemusíš hledat odpověď hned. Jen si v příštích dnech všímej, co ukazuje tvoje vlastní zkušenost.