V úterý jsme si na naší skupině rozdali zatemňovací masky na oči. Chvíli jsem hrál na šamanský buben, potom párkrát na tibetskou mísu a pak už jsme jen seděli a vnímali.

Když člověk normálně zavře oči, přes víčka pořád proniká světlo, zvlášť přes den. S dobrou maskou na spaní můžeš oči klidně otevřít a pořád před sebou máš jen černou tmu. Říkal jsem ostatním, ať do ní chvíli jen koukají. Nemusí nic dělat, nic si představovat ani se někam dostávat, jen vnímat zvuky, svoje tělo a tu tmu.

Po skončení lidi říkali, že se uvolnili víc než při běžné meditaci a že by si to chtěli zopakovat. 

Mně při tom došlo, že jsou skoro přesně dva roky od chvíle, kdy jsem strávil celý týden ve tmě.

Chtěl jsem to zkusit už několik let. Jen není úplně snadné vzít si týden, říct rodině a ostatním, že teď nebudu dostupný, vypnout telefon a všechno nechat být. Navíc je to trochu zvláštní druh dovolené. Místo abys jel někam k moři nebo na výlet s ostatními, rozhodneš se, že budeš týden sám zavřený ve tmě.

Nejdřív jsem si prošel ten malý prostor, osahal si, kde co je, zhasnul a vypnul telefon. Obavy, jak budu ve tmě chodit, jíst nebo se sprchovat, se během pár hodin ukázaly jako zbytečné. A telefon mi taky nechyběl.

Když jsem po týdnu jel vlakem domů, z okna jsem viděl rozvodněnou řeku. Byly tehdy povodně a ostatní tím už několik dní žili. Já jsem vůbec netušil, že se něco takového děje.

Úplné ticho jsem tam ale rozhodně neměl. Vedle za plotem pracoval bagr a předem mě varovali, že se při jeho práci třese podlaha. Druhý den bagr přijel a opravdu se všechno začalo třást. Říkal jsem si: No tak to je blbý, tady nebudu moct v klidu meditovat.

Jenže pak tam ten bagr prostě byl. Vrčel, duněl a já jsem si na něj zvykl. Když potom odjel, bylo mi skoro líto, že odjíždí kamarád.

Po pár dnech jsem tam cítil obrovský klid a uvolnění. Bylo příjemné jen sedět a nic neřešit. Tmy samotné jsem se nebál. Větší respekt jsem měl z toho, co se z ní může vynořit. Tmu máme odmalička spojenou se strachem z toho, co se v ní může objevit.

Já jsem si ji tehdy od začátku spojoval s Kálí. S takovou temnou ženskou silou, která se sama ničeho nebojí. Díky tomu jsem se v té tmě cítil spíš chráněný než ohrožený.

Poslední noc jsem si dokonce schválně začal zvát věci, kterých se bojím. Čerta, upíra, vraha a další podobnou společnost. Byl jsem u toho pěkně zpocený strachem, ale nakonec jsme si tam spolu i zatancovali.

Po týdnu jsem vyšel ven a měl obrovskou radost, že vidím. Stromy, barvy, list na zemi, obyčejnou šišku. Že se můžu věcí dotýkat a že je kolem mě celý ten normální svět.

A najednou stačí ten normální svět tak, jak je. Obloha, stromy, lidi, zvuky, všechno možné. Jen máme často potřebu k němu ještě něco přidávat. Dokonce i při odpočinku si pustíme vedenou meditaci nebo video o tom, jak být v přítomnosti.

Pořád něco přidáváme, přitom někdy stačí na chvíli ubrat. Dát si pár minut opravdu ve tmě a tentokrát si k tomu nic nepouštět. Nemusíš se snažit meditovat ani se koupat ve světle vědomí.

Ostatně, kdo řekl, že duchovno musí být jen světlo?

I obyčejná prázdná černá tma může být docela příjemné místo. Nic nesvítí, nic není potřeba sledovat a člověk si tam může chvíli odpočinout.

Tak to ber jako malou inspiraci. Kvůli tomu nemusíš jezdit na týdenní pobyt ve tmě. Kousek z té zkušenosti si můžeš dopřát doma, zadarmo a kdykoliv budeš chtít. Jen na pár minut zhasnout a nechat všechno být.

A pak zase oči otevřít.