Víš, vlastně nevím, co tady děláme. A je to v pořádku.
Možná jsme tady bez důvodu. Jen tak. Omylem. Nebo spíš souhrou všeho, co se právě děje. A nemusí se to nijak vysvětlovat. Jsme zvyklí, že důvod musí být. Že když ho nemáme, je to chyba. A přitom možná je úplně v pořádku nevědět.
Jen tak BÝT.
A v tom se často začne něco uvolňovat. Ten tlak, že je potřeba něco řešit, někam se dostat, něco pochopit. Najednou to na chvíli povolí. A zůstane jen jednoduchost toho, co je tady PRÁVĚ TEĎ.
Všimni si, jak mysl pořád něco hledá. Proč to tady je, co to znamená, kam to vede. Možná se ale nemusíme pořád snažit najít odpověď. A necháme to být.
Třeba jen tiše sedět a nic nedělat.
A ono se ukáže, že to, co hledáš, tu bylo celou dobu.
Kapitulace mysli není nic zvláštního. Spíš rázné „vzdej to“. Vzdej hledání, vzdej snahu to uchopit, vzdej to nekonečné dotahování někam dál.
A v tom je zvláštní lehkost. Jako by se to celé bralo míň vážně. Jako vtip, že to pořád zkoušíme nějak vyřešit, i když už to tady JE.
A někdy stačí jen na chvíli přestat všechno držet. Nechat to být tak, jak to je. Bez snahy to vylepšit. Bez snahy to pochopit. A v tom je zvláštní klid, který se nedá úplně vysvětlit.
