Když jsem začal pořádat svoje první meditace, na tu první snad nepřišel vůbec nikdo. Na další asi dva kamarádi.

Myslel jsem si, že to bude zajímat víc lidí. Nenapadlo mě ale, že bych si měl říct: Tak to balím. Spíš jsem hledal, co můžu změnit, aby to fungovalo. Jestli místo, čas nebo způsob, jakým lidi zvu.

Asi jsem to tak měl odmala. Jako dítě jsem na otázku dospělých, co chci, často odpovídal: „Nevím.“ Přitom jsem to uvnitř věděl. Jen jsem nechtěl jít do konfliktu s jejich představou. Táta měl třeba nějakou představu o tom, jakou školu bych měl studovat, já jsem si ale svoje věděl.

Jednu dobu jsem chtěl být zenovým mistrem a studovat japanologii. Během čtyř let jsem se tam hlásil dvakrát a ani jednou mě nevzali. Nakonec jsem vystudoval angličtinu. Ukázalo se, že pro mě byla vlastně mnohem užitečnější. Mohl jsem překládat a angličtina se stala důležitou součástí toho, co dělám dodnes.

Toho zenového mistra jsem se ale úplně nevzdal. Jen se postupně měnilo, co si pod tím představuju. Vždycky mě zajímala hlavně praktická duchovní cesta, něco jednoduchého, co se dá opravdu žít.

Pak jsem několik let pracoval v marketingu a internetovém byznysu. Když jsem šel třeba na jednání do banky, byl jsem prostě manažer a moc jsem nechtěl, aby tam lidé věděli, že medituju a zajímám se o duchovno. Mezi kamarády jsem to ale vůbec netajil. Vždycky jsem byl trochu ten divný, kterého zajímají tyhle věci.

Časem jsem ale cítil, že mně tenhle způsob práce přestává dávat smysl. Měl jsem pocit, že se pořád tlačí na další nápady, další energii, další výkon a že se z lidí vykrádá kreativita a nadšení.

Do toho přišly děti a ty pro mě byly velká změna. Nikdy jsem nečekal, že budu takový rodinný typ. Nakonec je pro mě rodina jedno z největších naplnění v životě.

Děti mi hodně připomněly spontánnost. Prostě něco cítí, něco řeknou, něco udělají. Díky nim se mi vracela i ta dětská duše a trochu sebevědomí, které jsem jako zakřiknutý a stydlivý kluk moc neměl.

Postupně mi bylo taky čím dál jasnější, že v tom klasickém byznysu nechci zůstat. Někdy kolem třiatřiceti už jsem to věděl docela jistě.

Byla v tom samozřejmě i finanční nejistota. Přesto jsem věděl, že tu změnu potřebuju udělat. Dal jsem tomu čas, domluvil se se všemi a postupně skončil.

Začal jsem v Maitree, kde jsem na částečný úvazek dodnes. Vedle toho jsem začal dělat na volné noze vlastní meditace a setkání, vlastně to, přes co mě dnes znáš.

Tím se postupně propojily dvě části mého života, které předtím existovaly trochu vedle sebe. A Joshi, což byla původně přezdívka hlavně pro tu duchovní část mého života, mi dnes lidé říkají úplně normálně i v běžném životě.

Zpětně vidím, že jsem většinou měl spíš vnitřní vizi než konkrétní plán. Věděl jsem, kterým směrem chci jít, ale nepotřeboval jsem mít dopředu vymyšlené, jak přesně se to má stát. Ono se to často vyvinulo trochu jinak.

Právě tady se pro mě potkává jít si za svým s nekonáním.

Myšlenky se objevují, pocity se objevují, rozhodnutí se objevují. Všechno se děje samo, spontánně. Ani ten vnitřní tah, který mě někam vede, si nevyrábím já.

Nevnímám to jako návod k nicnedělání. Někdy je dobré počkat, jindy je lepší zareagovat hned.

Nemusím přitom nést takovou tíhu viny za to, co se nepovedlo, ani sebechvály za to, co se povedlo. A nemusím vědět, jak to dopadne, abych udělal další krok. Když něco nefunguje, můžu hledat jinou cestu.

Tak jako tehdy, když na první meditaci nikdo nepřišel. Něco jsem změnil, pokračoval a postupně začali chodit další.

A vlastně i díky tomu dnes ode mě dostáváš tenhle mail.

Jenže i z nekonání se může stát past.

„Nikdo nekoná, všechno se děje samo“ se může stát mantrou, která paradoxně zadusí vlastní spontánnost.

Nekonání neznamená udělat ze sebe „mouchy, snězte si mě“.

Jestli teď stojíš před něčím, co nechceš vzdát, nemusíš vědět, jak to celé dopadne. Někdy potřebujeme trochu důvěry a odvahy. Stačí udělat jeden krok. Nemusíme mít vymyšlených dalších deset.

Čím míň máme potřebu život řídit, tím míň se ho bojíme opravdu žít.