Když jsem začínal s duchovní cestou, bylo mi asi patnáct, možná šestnáct. Rodiče se doma dost hádali, byli nemocní, já byl v pubertě a úplně jsem nevěděl, co se sebou a co vlastně budu v životě dělat.

Hodně jsem tehdy četl. Bylo krátce po revoluci a najednou začaly vycházet knížky o zenu, léčitelství, východní filozofii a meditaci.

Strašně mě to přitahovalo. Začal jsem dělat aikido, zajímalo mě Japonsko, chtěl jsem studovat japanologii.

A chtěl jsem být zenovým mistrem.

Líbila se mi představa, že člověk může dosáhnout osvícení. Představoval jsem si ho jako stav hlubokého klidu, propojení se vším, lásky. Říkal jsem si, že když už jsem se narodil a jsem tady, tak by tohle mohl být smysl života.

Hodně jsem meditoval. Chodil jsem do skupinky, kterou vedl Aleš Adámek, překladatel a vydavatel knih Nisargadatty Maharadže. Jeho texty jsme tam hodně četli a několik let jsem tím opravdu žil. Hodně mě také oslovovala otázka Ramany Maharšiho: Kdo jsem já?

Při meditacích a na setkáních s Eduardem a Mílou Tomášovými přicházely silné prožitky. Klid, propojení, pocit něčeho hlubšího.

Jenže ty zážitky přišly a zase odešly.

Po několika letech jsem si začal víc všímat lidí kolem sebe i sám sebe. Někteří meditovali dlouho a pořád se trápili stejnými věcmi. Začal jsem si klást otázku, co se po těch letech skutečně mění.

V té době se ke mně začali dostávat západní učitelé, kteří se setkali s indickými guruy nebo učiteli jiných východních tradic. Poukazovali na to, že my na Západě máme schopnost udělat si i z duchovní cesty další úkol. Něčeho dosáhnout, někam se dostat, ještě víc na sobě pracovat.

Začala mě přitahovat takzvaná krátká cesta. I Eduard Tomáš o ní mluvil. Tony Parsons a další, které jsem tehdy četl a překládal, říkali: už je to tady. Teď. Nikam se nemusíš dostat.

Já ale vůbec nevěděl, co s tím.

Když je člověk zvyklý, že něčeho dosáhne tím, že něco dělá, cvičí a snaží se, tak si s „nic nedělej“ moc neví rady. Přesně jsem nevěděl, jak se to neusilování vlastně dělá.

A pak se to jednou ukázalo úplně jasně.

Byl jsem na satsangu s indickým guruem Brahmanem, následovníkem Ramany Maharšiho. Šel jsem k němu na šaktipát. Položil mi ruku na temeno a já si okamžitě začal v duchu říkat: Teď se musíš uklidnit. Teď ti něco předává. Musíš to ucítit. Dělej, využij tu chvíli.

A najednou jsem uvnitř úplně jasně slyšel:

Neusiluj.

Bylo to tak silné a autoritativní, že jsem to prostě poslechl.

Přestal jsem s veškerou vnitřní aktivitou. Přestal jsem se uklidňovat, pozorovat dech, sledovat myšlenky, snažit se něco zachytit.

A rozhostil se úplný klid a uvolnění.

Pro mě to tehdy bylo velké poznání. Najednou jsem pochopil, co znamená neusilovat. Od té chvíle se změnil i způsob, jakým jsem meditoval. Prostě jsem si sedl, nic nedělal, jen byl a vnímal, že jsem.

Pak začaly přicházet další vhledy. Viděl jsem, že myšlenky vznikají samy, pohyb těla vzniká sám a že klid, do kterého jsem se dřív snažil ponořit, je vlastně pořád přítomný jako podklad toho všeho.

Bylo to pro mě období obrovské radosti a uvolnění. Asi měsíc v kuse jsem se pořád smál.

Samozřejmě jsem to začal vysvětlovat kamarádům, se kterými jsme předtím roky meditovali. Měl jsem pocit, že jim potřebuju říct, že ta neustálá aktivita a snažení možná právě prodlužují hledání.

Jenže jsem měl pocit, že oni to moc slyšet nechtěli nebo nemohli. V naší skupince jsme se trochu navzájem utvrzovali v tom, že osvícení je něco strašně vzdáleného, jen pro výjimečné lidi, a že je to pořádná makačka. Když někdo přišel s nějakou silnější zkušeností, moc vážně jsme ji nebrali.

Nakonec jsem z té skupinky přirozeně odešel. Ty roky mi daly, co jsem potřeboval.

Chodil jsem potom na různé psychoterapeutické a prožitkové workshopy, začal pracovat v Maitree a postupně se uvolňovaly další věci z těla i psychiky. Duchovní hledání už ale pro mě skončilo. Už jsem nehledal svoji podstatu ani odpověď na otázku, kdo opravdu jsem.

Byl jsem odmala spíš nesmělý a stydlivý. Postupně jsem se začal víc otevírat lidem, kontaktu, emocím a spontánnosti. Přitom jsem neměl pocit, že se ze mě musí stát někdo jiný.

Spíš jako by ze mě postupně padalo něco, co mě předtím drželo.

Když se dnes podívám na toho patnáctiletého kluka, který četl knížky o zenu a chtěl dosáhnout osvícení, asi bych mu řekl, ať důvěřuje tomu, co ho táhne. Že to má svůj čas. A možná ať si trochu víc užívá život a nečeká pořád na to, že jednou něco přijde.

Ale vlastně si myslím, že byl v pohodě.

A jak to máš ty? Je něco, na co pořád čekáš, že jednou přijde?

Jestli chceš, napiš mi. Budu rád.

Joshi