Letos jsem oslavil padesátiny nedaleko Stříbrné Skalice, kousek od místa, kde žila moje praprababička z rodu Skalických. Pravděpodobně se procházela i tam, kde jsem slavil já.

Poslední dobou jsem ponořený do digitalizovaných matrik, kronik a starých zápisů. O rodinné souvislosti s tím krajem jsem věděl už dřív, ale teď nacházím další vesnice, kde předkové žili, ještě blíž místu oslavy.

Jezdíme taky na chalupu do vesnice u Železného Brodu, kde žili předkové mojí ženy. Máme to tam moc rádi.

A zjistil jsem, že v sousední obci tady v Praze žije rodina, se kterou jsme příbuzní. Kolik takových lidí asi žije kolem nás? A to příbuzenství ani nemusí být moc vzdálené. Když to zjistíme, můžeme se k sobě cítit blíž.

V kmeni nebo malé komunitě mohli lidé tohle propojení vnímat mnohem samozřejměji. V dnešním světě se nám ten pocit může vytrácet a při hledání předků máme šanci ho znovu pocítit.

Zkoumání matrik může působit jako čistě teoretický zájem, ale mně přináší i pocit větší blízkosti. A je mi v tom dobře.

Záleží mi i na vztahu k mámě a tátovi, na vnímání podpory a lásky z obou linií. Je pro mě důležité cítit, že se o svoje předky můžu opřít.

A co v sobě cítíš ty, když si vybavíš mámu, tátu a lidi před nimi?

Vztahy s rodiči mohou být i hodně těžké a někdy ani není v našich silách je napravit. Ale to spojení s nimi a s našimi předky můžeme znovu objevit v sobě. Vždyť i naše tělo je pokračováním těch, kteří tu byli před námi. Je to vlastně taková meditace, vnímat v sobě tu genetickou návaznost, jako bychom se dotýkali paměti vlastních buněk. A skrze to znovu pocítit propojení a oporu.

Jde mi o to cítit se jako doma: ve svém těle, na místě, kde jsem, mezi ostatními lidmi a tady na téhle planetě.

Můžeme v meditaci spočinout v tom prostém „já jsem“. Ale když otevřeme oči, život je pořád tady. V tomhle těle, mezi lidmi, v krajině, na téhle planetě. Právě tenhle svět je realitou naší existence. Přítomnost, kterou můžeme opravdu žít a cítit, místo abychom se schovávali do nějakého vzduchoprázdna.

Život se pořád proměňuje a my jsme uprostřed toho proudu, zpátky i dopředu. A s tím souvisí i to, jak se k sobě navzájem chováme a jak zacházíme s touhle planetou, v jakém stavu ji předáme dál a jak se tu bude žít.

I když je všechno pomíjivé, cítím v tom smysl. Jsme tady díky těm, kteří tu byli před námi, a ti po nás tu zase budou díky tomu, že jsme tady my.

A kdo ví, třeba jsme příbuzní i my dva. :)

Joshi