O přijetí, nepodmíněné lásce a radosti

Akceptace, láska bez výhrad a blaženost, jsou velmi známými slovy, která zná většina duchovních cestovatelů. Jako u většiny slov, jejich povaha je poněkud dvojznačná. Na jedné straně nás vyzývají, ale současně vytváří velká očekávání. Tedy věci, které si možná přejeme, ale které spíše vyhlížejí nedosažitelně.

Jako dítě si pamatuji, že mi bylo řečeno o způsobu, jak chytit ptáčka, tím, že mu „osolím" krovky (...) Byl jsem ale příliš malý, na to, abych si uvědomil, že pokud bych to svedl, musel bych toho ptáka nejprve chytit. O stejných paradoxech, který je vlastní některým konceptům, bude řeč v této kapitole. Například, je nemožné, abychom docílili úplného přijetí tím, že se budeme snažit změnit povahu věci? Taková snaha znamená, že nepřijímáme samotný princip přijímání. Pokud je snaha opuštěna, je zde úplné přijetí, a ptáček je již chycen. Hledající často ignorují tento paradox a dále usilují, v naději či víře, že pokud někdo dokáže přijmout to, co je, bude následovat Sebe-realizace, a následkem toho, jedinec pozná nepodmíněnou lásku a štěstí.

Celý vesmír je snem Já. Naše identita je konceptuálním vztažným bodem, na kontinuu hlubokého Já, a pokud užíváme slova jako je nepodmíněná láska, blaženost a přijetí, natahujeme se k našim „vlastním rukám".

Jak je uvedeno výše, mezi hledajícími panuje víra, že přijetí může vést k Seberealizaci, jasnosti, a konečně k osvícení. Pravdou je, že toto „já", usilující o to, být přijato, nemůže toho ptáka nikdy chytit. Naprosté přijetí, je to, co přímo zde a přímo nyní - ne něco, čeho se dá dosáhnout v budoucnu. Přijetí nevede k jasnosti; je jasností, ze cokoliv je, nemže být jakýmkoli způsobem odlišné, než je. Věci mohou být zdánlivě odlišné, od toho, jaké byly, ale nikdy nejsou odlišné, od toho jaké jsou. Veškerá snaha stát se více přijímající, milující nebo šťastný, je pouhou iluzí ega, zkoušející nabýt platnosti a validizovat sebe sama, jako skutečného hráče, který by mohl postupovat výše, směrem ke stále čistším stavům bytí.

Ryzí Vědomí nepraktikuje aktivně akceptaci, lásku, a radost, jako nějaké protiklady odmítnutí, nenávisti, a zoufalství. To by pak nesplnilo podmínku úplné akceptace. Čisté Vědomí je jako zrcadlo, které odráží všechno bez sebemenšího vzdoru. Vše je přijímáno, bez nejjemnějšího posuzování. To zahrnuje to, jak se přímo nyní jevíš sám. To znamená: tvůj tuk, tvou pleš, tvůj hněv, tvé pochyby, tvoje odcizení, tvůj strach, stejně tak jako všechny ty nesmysly. Nezáleží, je-li tam vzdor, snažení či napínání. Tohle vše je pozorováno a proto přijímáno.

Být jedním Já, navždy perfektním, vše-prostupujícím, co bych pak mohl přijmout a co odmítnout, co by mi přinesla radost a co smutek? Jsem vždy neovlivněn a nedotčen, jsem v míru ve svém nesmírném Já.

Přijetí nebo jasnost čeho jsi, nepřijde jako výsledek tvého úsilí či hledání, ale může být odhaleno, pokud tato snaha a pátrání odpadne. Potom, může být rozpoznáno, že totální akceptace, láska, a štěstí jsou již zde. Sebe-realizace či Sebe-rozpoznání - jednoduše znamená zření toho, čím jsi - přímo v této okamžitosti - to se rovná naprostému přijetí. Může snad „někdo" přijmout, že zde není třeba cokoliv dělat? Můžeš snad „přijmout", že neexistuješ jako oddělená bytost? Pokud můžeš, kdo pak zůstává aby přijímal?

Není rozdílu v tom, pokud se objeví myšlenky „je to akceptováno" nebo „není to akceptováno". Čiré Vědomí zahrnuje - a proto přijímá - oboje. Ego není schopné úplného přijetí, ale přesto je v něm obsaženo. S ješitností doufá, že právě svým úsilím bude schopno více a více přijímat, a že tím dosáhne vznešeného stavu osvícení. A na oplátku očekává, že následkem toho získá věčnou blaženost, mír a zkušenost bezvýhradné lásky. Výsledkem je zde zase nedoceněné ego - protože konečná cena, je zkušenost, kterou si nelze ani přivlastnit, ani stav, ve kterém by mohl někdo být. Naopak, osvícení je „vypaření" iluze, že je zde individuum, které to má zažít. Proto to bývá nazýváno jako „ne-stav".

Úplné přijetí, nepodmíněná láska a blaženost, jsou ve skutečnosti jen tři další ukazatele na jasný prostor Čirého Vědomí, ze kterého se děje ukazování - na oblast za nulou a jedničkou. V této ryzosti, bez kvalit a forem, se musí rozpustit dokonce i koncept svědka a pozorovaného (svědčeného), zrcadla a jeho odrazu.

Můžeme to nazvat blažeností, kterou nic nevyruší.

Můžeme to nazvat úplným přijetím, které nic neodmítá.

Můžeme to nazvat nepodmíněnou láskou, která obejme vše.

Tato velkolepá jednoduchost - otevřeného tajemství - intimní jasnosti - je vším - co je.

Jsi sám sebe vítajícím domovem. Ty jsi to.