Nevyslovitelné - Joan Tollifson

Skutečně není, co říct. Slova jsou zbytečná. Jediným důvodem, proč užívám slov, je abych vám umožnil objevit ticho v nich skryté. Ticho je pravda. Pravdu není možno vysvětlit slovy. Slova ztrácejí smysl a stávají se zbytečnými.

Zen, Advaita, meditativní dotazování i radikální nedvojnost poukazují na ticho nebo klid, který je Tady / Teď. Tento klid bychom mohli právě tak popsat jako pohyb či neustálou proměnu. Žádné slovo nemůže zcela vystihnout skutečnost onoho Tady / Teď.

Tato různá učení o nedvojnosti nás vybízí k tomu, abychom procitli ze světa slov, představ a přesvědčení a zamysleli se nad našimi nejzákladnějšími domněnkami, abychom se zastavili, zamysleli se a zaposlouchali, abychom jen byli – byli tím, čím nemůžeme nebýt. Něco takového nevyžaduje žádnou snahu a nedá se tomu vyhnout.

Je to tak jednoduché a zřejmé, že to často (zdánlivě) přehlížíme.

Skutečně není, co říct. Slova jsou zbytečná.
Jediným důvodem, proč užívám slov, je abych vám umožnil objevit ticho v nich skryté.
Ticho je pravda. Pravdu není možno vysvětlit slovy.
Slova ztrácejí smysl a stávají se zbytečnými.
- Robert Adams

Prostřednictvím duchovního probuzení nic nového nezískáváme, ale spíše jsme schopni vidět skrze klam. Pravda není něco, co nakonec spatříme, pochopíme nebo obdržíme. To je klamná představa.

Duchovní probuzení, osvícení nebo vysvobození není o tom, že nám konečně budou zodpovězeny otázky o podstatě vesmíru. Všechna tato slova ukazují na nevědění, které nepotřebuje odpovědi, na bez-odpovědi-telnost této otevřené vědomé přítomnosti Tady / Teď, na bezmeznost, která zahrnuje vše a je absolutně vším.

Podle mě je pro člověka skutečně osvobozující, když se nenechá oklamat vlastními představami a uvědomí si v tuto chvíli plnou bezprostřednost a živost všeho, co je. Nic jiného nás opravdu neuspokojí, protože nic jiného není skutečné. Nemám na mysli nějaký výjimečný tajuplný stav, ale přesněji řečeno něco, co je neodvratné a nenucené.

Pravda je velmi jednoduchá, jasně viditelná. Klam je velmi komplikovaný, velmi matoucí. Naše zmatenost je znamením, že se ztrácíme v myšlenkách a snažíme se řešit smyšlené problémy. Naše pochyby jsou znamením, že naše přemýšlivá mysl proměnila jednoduchost toho co je, na něco abstraktního, na přesvědčení, které lze zpochybnit.

Mysl s oblibou rozděluje všechno do kategorií. Máme buddhismus, advaitu, neo-advaitu radikální nedvojnost a tak dále a tak dále. Přeme se o tom, které učení je to správné, zda to, které upřednostňuje okamžité a nebo postupné osvícení, o tom, zda je lepší se držet rady „žij tady a teď“ nebo „tohle je ono“. Ztotožníme se s nějakým označením a pak se předháníme v tom, kdo je víc nedvojný. Dlouho jsem se cítila hluboce zapletena do tohoto fiktivního sporu. Měla jsem pocit, že si musím vybrat mezi Advaitou nebo Zenem, Tony Parsonsem nebo Eckhartem Tollem, radikální nedvojností nebo meditativním dotazováním, „žij tady a teď nebo „toto je ono“. Snažila jsem se přijít na to, která „strana“ měla nejvyšší pravdu, vyjadřovala se nejjasněji. Jeden den to bylo tak a druhý úplně naopak. Cítila jsem se příšerně. Postupem času se toto strastiplné úsilí rozplynulo. Ne proto, že jsem našla odpovědi, ale protože ten problém samotný se ukázal být zcela smyšlený.

Všechny tyto označení zmizí, kdykoli se navrátím k vědomí a holému bytí. Existuje jen společný zájem, bezdůvodnost, která je vodou v každé vlně. To je to, co nazývám Tady / Teď – energie, živost, přítomnost, inteligence, bezpodmínečná láska, která je a sleduje celou show.

Veškerý boj a zdánlivý konflikt se týkal pouze abstraktních map a totožností. Skutečnost je mnohem jednodušší a bezprostřední. Nemůžeme ji najít skrze mysl, skrze myšlení. Nemůžeme ji duševně uchopit a vlastnit. Můžeme jen procitnout do reality, kde vidíme, že jsme skutečností, a že není nic než skutečnost. K probuzení může dojít jen teď, ne včera nebo zítra. „My“ se vlastně ani neprobudíme, „my“ jen zcela zřejmě vidíme, že jsme tvořeni představou či dodatečnou myšlenkou. Tady / Teď se rozprostírá bezmezná a celistvá jednota, která je vším. Není čeho dosáhnout a nikoho, kdo by toho mohl dosáhnout.

Jako lidské bytosti si toho ale nejsme vždy vědomi a zaplétáme se do smyšlených problémů. Když takové problémy nastanou, tak se přirozeně snažíme procitnout z našeho utrpení. Obvykle začneme utíkat nebo se snažíme najít někoho nebo něco mimo nás, co by nás mohlo spasit a nebo se pokoušíme prokousat ke svobodě skrze myšlení. Ale postupem času, pokud máme štěstí, si všimneme, že to všechno nás jen potápí stále hlouběji do pomyslného tekutého písku.

Co by se stalo, kdybychom přestali utíkat a hledat řešení, kdybychom byli jednoduše tady, přítomni a vzhůru? Je možné, aby vše, co jsme hledali mimo nás bylo Tady / Teď? A aby vše, před čím jsme se snažili utéct, bylo jen smyšleným problémem, jakýmsi přeludem?

Významný mudrc Advaity Nisargadatta Maharadž řekl, „Srdce všech věcí je v pokoji.“ Jaké Srdce má na mysli?

Můžeme to nazývat Tady / Teď nebo vědomí, přítomnost či prázdnota. Ale žádné slovo nemůže vystihnout realitu této vědomé přítomnosti, která je a sleduje všechno. Prožitky přicházejí a odcházejí. Jsou v podstatě pomíjivé. Život se projevuje v milostných vztazích, holocaustech, květinách, zemětřeseních, slunečním svitu, oblacích, bouřích, letadlech demolujících budovy, dětech, explozích ve vzdálených galaxiích. Ale co mají všechny tyto různé prožitky společného? Známy zenový učitel Thich Nhat Hanh to vyjádřil následovně: „Forma je vlnou a prázdnota vodou.“ Prázdnota, nebo Srdce, je tím, čím je před tím, než z ní vytvoříme pojem a pokusíme se ji vysvětlit.

Myšlení rozděluje celistvost života na kousky. Vytváří mylný dojem pevných a přetrvávajících forem. Třídí a srovnává, vysvětluje a rozebírá, taktizuje a hodnotí. Jedná se o užitečné funkce, za předpokladu že nezačneme zaměňovat tyto abstraktní mapy, které si vytváříme, za skutečnost, kterou představují. Skutečnost nejde v podstatě rozdělit. Žádná věc není tvořena tak, jak si myslíme, že je. Existuje pouze celost, pouze neustála proměna. Dokonce i myšlení a mapování jsou činností té samé, nerozdělené celosti. Jsou také vlnami v oceánu bytí. Pomíjivost je uvědoměním si, že neexistuje věc, která by mohla být pomíjivá! Nic se nerodí a nic neumírá.

To ale neznamená, že nic neexistuje v nějakém nihilistickém smyslu! Tato pulsující živost tvořená neustále se měnícími barvami a tvary, charakterem a vůní, zvukem a pocity se nepopiratelně projevuje právě teď a tady. Můžeme se přít o tom, jak tento celý jev vysvětlit, zda se jedná o mysl či hmotu, pravdu či klam, sen či skutečnost, ale jeho bytí je nepopiratelné. Nemůžeme zpochybnit, že tady jsme.

Vše je milostí, pokud to vnímáme jako milost. Ale pohlížení na nějaké zvěrstvo jako na milost neznamená, že se nám to líbí nebo s tím souhlasíme. Znamená to jen chápat věci jasně. Reakce vycházející z jasného chápání, z bezpodmínečné lásky nebo vědomí, je zcela odlišná od reakce založené na myšlenkách separace a sobeckého vnímání. Jestliže uvěříme těmto klamným myšlenkám, tak se začneme utápět v nenávisti, výčitkách, pokrytectví, pomstychtivosti, sebelítosti a dalších formách klamu a donekonečna se budeme točit v bludném kruhu trápení.

Jistě, i tento bludný kruh je to, co je. Ale nedvojnost neznamená popírání naší schopnosti rozeznat pravdu od klamu, nebo schopnosti si uvědomit chybu a napravit ji. Neznamená to ani popírání přirozeného impulsu se probudit z transu (včetně možná naučení se „žít tady a teď“ a následné zjištění, že vlastně ani není možné nežít tady a teď). Toto vše je tím, co je. Bezmeznost zahrnuje vše! Osvícení rozpoznává, že zdroj veškerého učení, všech našich objevů, podnětů, schopností, preferencí, záměrů a činů (od meditace až po teroristické útoky) je úplností a nepředstavuje si, že nějaká samostatná, nezávislá entita volí to či ono. Vše je tak jak je, z mnoha důvodů a tvoří jeden souvislý celek, ve kterém se vše odehrává.

Snažíte se teď v této chvíli o tom všem přemýšlet, srovnat si to v hlavě? Je možné, aby se takto přemýšlející mysl uvolnila? Je možné si pouze povšimnout skutečnosti, že jste tady – bdělí, živí, vědomí -, že slyšíte, vidíte, cítíte, dýcháte – aniž byste věděli, co že to tu je? Je možné, aby tato přítomnost, toto vědomí, toto bytí bylo skutečně uzavřeno v mysli a těle? Nebo je toto uzavření (a tělo-mysl samo) tvořeno pouze z myšlenky, názoru, představy, která přichází a odchází spolu s celým vesmírem?

Tyto slova jsou součástí nekonečného vývoje a odhalování, jako když si dítě zkoumá své prsty nebo milenci objevují sebe navzájem, nebo jako tanec nebo píseň nebo vlny rozbíjející se o skály, vše je formou hry odehrávajíc se Tady / Teď v této nekonečné prázdnotě, která zahrnuje naprosto vše a nelpí vůbec na ničem. Beze snahy cokoli ovládat nebo čemukoli rozumět, prostě je tím, čím je – neuchopitelná, nezpochybnitelná, nádherně ladná a živá.

Přeložil: Erik, Zdroj: http://www.joantollifson.com/writing2.html

Témata tohoto článku: Joan Tollifson, probuzení

Tisk


Přidejte komentář k článku: