Duchovno jako únik?
Duchovní unikání využívá duchovní filozofie jako úhybného manévru, abychom se nemuseli nijak vážně zabývat vlastní bolestí a vývojovými potřebami.
DUCHOVNÍ UNIKÁNÍ (SPIRITUAL BYPASSING), termín zavedený v roce 1984 psychologem Johnem Welwoodem, znamená využívání duchovních praktik a postojů tak, abychom se vyhnuli konfrontaci s vnitřní bolestí, nezhojenými ránami a zanedbanými vývojovými potřebami. Děje se daleko častěji, než by se mohlo zdát. Ve skutečnosti je tento fenomén tak všudypřítomný, že dokud nejde o zjevný extrém, málokdo si ho všimne.Je tomu tak částečně proto, že ani jako jednotlivci, ani jako společnost nejsme příliš otevření možnosti postavit se bolesti tváří v tvář, vstoupit do ní a zpracovat ji. Upřednostňujeme „řešení“, která bolest otupí, a neohlížíme se na to, kolik trápení může taková „léčba“ způsobit. Naše kultura je tímto postojem natolik nasáklá, že se stal něčím v podstatě běžným. Duchovní unikání tak našemu zvyku otáčet se ke všemu bolestnému zády padne jako ulité. Jako takové duchovní analgetikum zdánlivě bez větších vedlejších účinků. Je to strategie, které jsme přiřkli duchovní rozměr a která slouží k útěku před bolestí nejrůznějšími způsoby – od těch křiklavě zjevných až po ty nejrafinovanější. Používá se však také i k ospravedlňování takového počínání.
Duchovní unikání je neodbytným stínem spirituality, který se vtěluje do mnoha podob a který často přejdeme bez povšimnutí. Mezi jeho příznaky patří přehnané odosobnění, umrtvování a potlačování emocí, přílišný důraz na všechno pozitivní, strach ze vzteku, slepý či vše tolerující soucit, slabé nebo příliš propustné hranice, nevyrovnaný vývoj (kognitivní inteligence často bývá velký skok před inteligencí emoční či morální), sebemrskačský postoj k vlastní negativitě a stinné stránce osobnosti, shazování důležitosti osobní roviny v porovnání s duchovnem a mylná představa, že jsme dosáhli vyššího stupně bytí.
Exploze zájmu o (především východní) spiritualitu, která trvá od šedesátých let dvacátého století, je duchovním unikáním doprovázena už od počátku. Málokdy ho však někdo pojmenuje, nebo dokonce poukáže na to, že představuje problém. Je snazší ho představit jako pokročilou verzi spirituality přesahující náboženství. To vidíme především ve fastfoodové spiritualitě, kterou nejlépe reprezentují výstřelky ve stylu knihy Tajemství (The Secret). Některé přihřáté chody podávané v drive-thru stánku s moudrostí, jako například „neber si to osobně“, „cokoli ti na lidech vadí, říká vlastně něco jenom o tobě“ nebo „všechno je stejně jen iluze“, jsou připravené nechat se zkonzumovat a odpapouškovat takřka kýmkoli.
Náš románek s mylnými a povrchními představami o duchovnu začíná ale naštěstí odeznívat. Mnoho bublin už prasklo, dost učitelů duchovních cest Východu i Západu ztratilo svatozář, mnoho kultů přišlo a odešlo. Až příliš mnoho času jsme ve snaze objevit skryté poklady vyplýtvali na duchovní tituly, pozlátko, transmise energie a gurucentrismus. Touha po autentičtější spiritualitě je nesmírně cenná, ale vlastní přerod k opravdovosti nemůže v rozumném měřítku nastat a uchytit se, dokud z duchovního unikání nevyrosteme. To je úkol těžší, než jak nám možná zní, protože od nás vyžaduje, abychom se přestali otáčet zády k bolesti, otupovat se a čekat, že nám spiritualita pomůže cítit se lépe.
Opravdová spiritualita se nepodobá opilosti, drogovému opojení, ani změněnému stavu vědomí. Bylo příjemné si ji chvíli romantizovat, ale naše doba volá po něčem skutečnějším, uzemněnějším a zodpovědnějším, něčem velmi živoucím a přirozeně celistvém. Po něčem, co námi zatřese až do morku kostí, takže k duchovnímu rozvoji přestaneme přistupovat jako k něčemu, co stačí sem tam trochu „pošolíchat“. Autentická spiritualita není jen nějaký záblesk uvědomění, psychedelický průlet nebo přiopilé potloukání se po jakési povznesené úrovni vědomí. Není to bublina imunity okolo nás, ale nekonečný osvobozující plamen. Je to na míru šitá zkouška ohněm i útočiště vydávající žár i světlo nezbytné pro léčení a probuzení, které potřebujeme.
Jakákoli duchovní cesta, východní či západní, která se do hloubky (více než pouze v duchovním kontextu) nezabývá psychologickými problémy, sama dláždí duchovnímu unikání cestu. Pokud duchovní učitelé (nebo učení samotné) své stoupence dostatečně nepovzbuzují v práci na psychoemocionální stránce osobnosti, nezačnou se jí ti, kteří by to potřebovali, zabývat. Budou se tím pádem nevyhnutelně snažit řešit svá traumata a jiné psychoemocionální problémy jen pomocí duchovních praktik, které mají k dispozici.
Možná budou dokonce přesvědčeni, že je duchovní cesta ostatním nadřazená nebo že představuje „vyšší“ druh činnosti než kvalitní psychoterapie. Na psychoterapii je v porovnání s duchovní praxí často pohlíženo jako na něco podřadného, něco, co bychom snad ani neměli potřebovat. Pokud jsme ve svém unikání nedošli příliš daleko, může nám psychoterapie připadat přijatelnější, ale představa opravdového setkání s vlastními niterními poraněními nás přesto odstrašuje.
Duchovní unikání nás vzdaluje nejen od bolesti a osobních problémů, ale také od autentické spirituality. Visíme v metafyzické prázdnotě, ve světě přehnané laskavosti, vlídnosti a povrchnosti. Unáší nás proud neukotvené podstaty duchovního unikání a my se držíme jeho samouděleného duchovního osvědčení jako záchranné vesty. Duchovní unikání nás v podstatě odděluje od celistvého vyjádření našeho lidství.
Nebuďme ale příliš tvrdí, každý, kdo vstoupil do světa duchovna, někdy k takovému unikání do určité míry odbočil. Celé ty roky předtím jsme se pomocí nejrůznějších prostředků pokoušeli cítit lépe a bezpečněji, tak proč bychom, minimálně zpočátku, neměli přistupovat ke spiritualitě s podobným očekáváním, že nám v různých oblastech života zajistí pocit větší pohody a bezpečí?
Abychom z duchovního unikání skutečně vyrostli – což zčásti znamená zprostit spiritualitu (a s ní i všechno ostatní) povinnosti navodit nám pocit větší spokojenosti, bezpečí či celistvosti –, musíme ho uvidět v jeho pravých barvách, a přestat ho využívat. Navíc na něj musíme umět pohlédnout s opravdovým soucitem, i když to v nás možná bude vzbuzovat velké emoce. Té části naší osobnosti, která duchovní unikání vyhledává, nepomůže odmítání ani výsměch. Lépe uděláme, když si jí aktivně a s péčí budeme vědomi, ale nepustíme ji k velení. Pokud se s vlastním sklonem duchovně unikat důvěrně seznámíme, snáze si udržíme zdravý odstup.
Když se mí duchovně zaměření klienti sblíží s vlastní bolestí a nesnázemi a začnou pohlížet na příčiny svých problémů s otevřenýma očima i srdcem, buď přehodnotí špatně pochopené duchovní praktiky a zvolí jejich rozumnou modifikaci a méně submisivní, celistvější a kreativnější přístup, nebo si najdou jinou metodu, která lépe vyhoví jejich potřebám. Dospějí k pochopení, že k jejich uzdravení a probuzení může přispět doslova cokoli.
Nenapsal jsem tuto knihu jen proto, abych pojednal o anatomii duchovního unikání a jeho mnoha tvářích, ale i proto, abych podpořil jeho překonání. Pak začneme žít smysluplnější život – život plný opravdové integrity, hloubky, lásky a duševního zdraví. Život na každé úrovni autentický, život, ve kterém si lidé stejně považují věcí osobních, mezilidských i těch, které nás přesahují, a plně je prožívají.
Z knihy Duchovní unikání, Robert Augustus Masters.
Témata tohoto článku: knihy
