Buďme vděční, že tu jsme

Jan Kersschot rád povídá o advaitě a považuje duchovní rozpravy za svou životní vášeň. Baví ho setkávat se v různých zemích s lidmi, které toto téma zajímá a kteří cítí, že jim přináší klid. Nevyzdvihuje rozum, i když bere porozumění za součást učení, ale klade důraz na hluboké vědění přenášené především skrze rezonanci. Tvrdí, že nedokáže nikoho přesvědčit o pravdě. Sdělení teče k naslouchajícímu pouze v případě, že je k tomu vnitřně nastavený.

Buďme vděční, že tu jsme Co se přihodilo, že se advaita stala předmětem vašeho bytí?

Možná to bude znít šíleně, ale začal jsem se o podobné věci zajímat, když mi bylo patnáct let. Zamiloval jsem se do dcery pekaře v naší vesnici, kde jsem vyrůstal. Její i moji rodiče byli velmi striktní katolíci a zastávali starý způsob výchovy. Jenže my jsme byli teenageři a toužili jsme se vídat.

Vymyslel jsem plán a jednoho dne mé děvče následoval do místní knihovny. V odlehlé části, kde nás nikdo nemohl vidět, jsme se tváří v tvář střetli a políbili se. Byl to můj první francouzský polibek a vystřelil mě to ve vteřině jako raketu do nebes. Pomyslel jsem si, že tohle je skutečné setkání s bohem! Byla to pro mne velmi hluboká duchovní zkušenost. Trvala asi jen pár sekund, ale moje mysl se absolutně otevřela, jako bych tam v tu chvíli v těle ani nebyl. Kdybych se podíval dolů na mé boty, jen by se z nich kouřilo a nikdo by v nich nestál. (směje se) Jenže tehdy jsem nebyl připravený tomuto zážitku více porozumět a rozlišit, co se opravdu stalo. Neexistoval nikdo v mém okolí, s kým bych si o tom popovídal.

Opravdu vaši duchovní cestu započal první polibek?

Ano. Zafungoval jako spouštěč. Podobně může naší duši otevřít dveře čtení knihy nebo zpívání. Může se objevit spousta katalyzátorů, které nás přenesou za osobní hranici. Pro mě znamenal ten polibek nevědomky počátek mého hledání, což jsem si uvědomil až daleko později a moje vášeň pro poznání začala podvědomě růst.

Když mi bylo kolem dvaceti let a studoval jsem medicínu na univerzitě, našel jsem si semináře transcendentální meditace. Obdržel jsem mantru, učitel mi ji pošeptal do ucha, a když jsem ji poprvé začal odříkávat, v několika sekundách jsem se ocitl jakoby v jiné dimenzi. Neviděl jsem anděly nebo něco takového, jen mne to přivedlo na jinou úroveň vědomí. Věnoval jsem se meditacím i několik hodin denně, chtěl jsem pokročit a něčeho dosáhnout, měl jsem velké ambice. Uvědomil jsem si, že v momentech meditace, tu nejsem pouze jako člověk, ale vnímám něco, co je všudypřítomné. Nelze to příliš popsat větami, ale vím, že je to stálé, plné světla, prostoru a je to nekonečné. Pokračoval jsem v meditacích, jenže když jsem si podrobně procházel knihy o transcendentální meditaci, velice mne zklamaly. Nedostal jsem z nich odpovědi na všechny mé otázky a rozhodl jsem se pátrat dál.

Stále se nacházíme ve vaší rodné Belgii nebo jste za poznáním cestoval?

Dojížděl jsem za některými učiteli do jiných měst, ale pořád v rámci mé země. Jeden z mých přátel byl následovníkem linie gurua Muktanandy, který učil jógu společně s hudbou a mantrou Óm Namah Šivája ve skupině lidí. Vypadal jako typický indický guru s bradkou a dlouhými vlasy a atmosféra, kterou vytvářel, byla ohromující. Obdržel jsem Šaktipát, někdy jsme přikládali hlavu před jeho hlavu a dělal s námi šílené věci. Následoval jsem toto učení asi jeden rok a docházel jsem párkrát za měsíc do ášramu. Po nějakém čase jsem ale ucítil, že se potřebuji opět posunout vpřed. Působilo to na mě příliš specificky. Pro lidi, kteří byli součástí skupiny a zpívali mantry, to bylo normální, zatímco jiní je zvenku vnímali jako sektu. V mém případě jsem vždycky toužil najít něco univerzálního, neomezeného a otevřeného.

Díky tomu jste se dostal k advaitě?

Můj přítel, který vedle mne seděl na medicíně v lavici, mi pověděl, ať si přečtu tohle a podával mi do ruky knížku, která měla být lepší než všechny týkající se transcendentálních meditací. Věci, které se v ní citovaly, mi přišly jako opravdu něco velkého! Zaujalo mě to a četl jsem víc a víc informací na toto téma. Pak jsem si pomyslel, že čtení je sice zajímavé, ale osobní setkání s autory knížek musí být přece ještě lepší. Psal se asi rok 2000 a rozhodl jsem se cestovat vlakem nebo autem do okolních zemí, díky čemuž jsem potkal spoustu zajímavých lidí jako Tonyho Parsonse, Wayne Liquormena, Eckharta Tolleho a mnoho dalších podobných významných postav. Napadlo mě, že kdybych začal psát knihu, budu mít dobrý důvod, abych všechny tyto osobnosti vyzpovídal.

…a vydal jste první knihu o nedualitě This Is It.

Lidé ji začali číst a zvali mne, abych knihu představil v jejich lokálních knihkupectvích. Díky tomu jsem s lidmi začal vést dialogy. Nerad používám slovo satsang, má pro mne příliš posvátný charakter a já si nechci hrát na někoho svatého. Moc takovému přístupu nevěřím, je to pro mne forma duality. Raději jsem tedy má setkávání nazýval dialogem a lidé přicházeli. Pokud máme srdce otevřené, vždycky k nám jistá informace někudy doteče. Proudí k nám léčivá energie a hluboký klid. V životě toužíme po mnohém od vztahů, přes moc, peníze, osobní důležitost, ale toto je mnohem hlubší a více důležité než cokoli jiného.

Když mě lidé poslouchali, zažívali něco podobného, což mi dávalo motivaci, abych ve sdílení s publikem pokračoval. Jezdil jsem do Amsterdamu, Londýna, navštívil jsem Španělsko a v roce 2015 se jedna z mých knih přeložila do japonštiny a pozvali mě do Japonska, abych ji představil. Přišla tam starší paní, asi okolo šedesáti let, dodnes si ji pamatuji, a pověděla mi, že neporozuměla všemu, o čem jsem psal, ale cítila energii, která na ni z díla pulsovala. A o tom to celé je! Slova nejsou tolik důležitá. Vzpomínám si na knihu Eckharta Tolleho, The Power of Now, u které jsem vnímal, že vím, odkud jeho slova pramení. Byl jsem v napojení se zcela totožným zdrojem.

Když jsem nedávno dělala rozhovor s Waynem Liquormanem, mluvil o určitém momentu, ve kterém zažil nedualitu a jeho vědomí se rozprostřelo. Zakusil jste něco podobného, co vás vmžiku transformovalo?

Neprožil jsem žádný jeden konkrétní moment poznání. Mohl to být můj polibek v patnácti letech, ale tehdy jsem energii, která se odehrála, vůbec nerozuměl. Od té doby jsem zažil mnoho krásných chvil v tichosti a porozumění, ale poznání ke mně přicházelo postupně. Může se stát, že až po mnoha letech začne poznání z hlavy pomalu klesat dolů do celého těla, což nazýváme ztělesněním osvícení. A to je podle mne zásadní. Můžeme mít jasno v hlavě, ale to ještě neznamená, že skutečně zažíváme probuzení. Prostoupí-li poznání celým tělem, pak si uvědomíme, že vaše opravdová přirozenost, kterou uvnitř sebe odhalíme, tam vždycky byla a máme ji všichni. Je to náš zdroj bezpodmínečné lásky. Když pomyslíme na Dalajlamu a Thich Nhat Hanha, tyto osobnosti žijí bezpodmínečnou lásku opravdově a naplněně.

Jak byste svými slovy bezpodmínečnou lásku definoval?

Určitě si nepředstavuji, že bych měl všechny bytosti na ulici objímat. Spíš si představte otevřenost, neohraničený prostor, čisté bytí, kterému nerozumí hlava, ale srdce a oblast srdeční čakry ano. Bezpodmínečná láska nikoho nesoudí, nedává nikomu nálepky.

Nálepkami máte na mysli, že něco označujeme za dobré nebo špatné?

Přesně tak. Jako bychom lidem na čelo nalepovali, co si o nich myslíme. V prostoru bezpodmínečné lásky podobná označení zcela mizí. Co zbývá, je pouze láska. Nemyslím fyzicky přitažlivou lásku, ale energii, která objímá prakticky vše kolem a celé lidstvo. Hned v závěsu za láskou následuje obrovská vděčnost. Cítíte díky ní klid a pocit spokojenosti, aniž byste věděli konkrétně proč. Čistě v advaitě jsem tyto úvahy postrádal, ale dostaly se ke mně právě skrze Dalajlamu nebo Thich Nhat Hanha a hluboce jsem za ně děkoval a cítil požehnání.

Považujete za přirozené, že lidé zprvu následují duchovní osobnosti?

Na začátku většina z nás potřebuje vedení. Naše mysl se potřebuje něčeho chytit, a díky guruům lidé na svoji duchovní cestu nastoupí. Po určitou dobu je to v pořádku, ale uzraje moment, kdy je dobré to pustit a otevřít mysl. S klapkami na očích nedokážeme být plně vnímaví. Nejsem proti žádným skupinám ani náboženstvím, můžou být velkým přínosem inspirace, ale zůstaňte u toho s čistou hlavou. Navštěvujte učitele, učte se od nich, užívejte si příjemných vibrací v jejich přítomnosti, ale udržte si čistou hlavu. To je podle mne nejlepší kombinace.

Do jaké míry podle vás máme svobodnou volbu toho, kudy se náš život ubírá?

Záleží, jak se na to celé podíváte. Z praktického hlediska, pokud chodíte do práce, do školy, setkáváte se s přáteli, tak je dobré vědět, kdo jste. Jinak to ani nejde a zdá se, že je tu svobodná volba toho, co děláme. V baru se například rozhodujeme, jestli si dáme čaj nebo kávu. Když však hledáček trochu víc oddálíme a podíváme se na nás z pohledu vědomí, spatříme, že se vše zkrátka samovolně děje.

To je důvod, proč používám slovo transpersonální. Na Facebooku jsem založil skupinu nazvanou Transpersonal Philosophy. Opírá se primárně o advaitu, ale pokračuje až za její hranice. Pro mě nebyla sama o sobě advaita ucelená. Jedna z nejoblíbenějších vět v rámci neduality říká, že tu nikdo není. Rozumím, co tím ostatní myslí, ale kdo říká, že tu nejsem, když tu jsem? Fyzicky tady přece sedím, ale také vím, že se současně děje i něco neosobního. K životu podle mě potřebujeme obojí. Vystudoval jsem medicínu a jsem doktor. Nepředstírám, že nejsem nic. Když se však od detailu oddálím, jsem pouze vědomím v nekonečném prostoru.

Život mi někdy připomíná velice žertovnou hru. Vystavěli jsme si spoustu konceptů toho, jak má vypadat, co bychom měli studovat, jak se chovat, ale kdesi v pozadí zůstává něco neměnného, co celý tento příběh pouze s úsměvem pozoruje.

Naprosto souhlasím. Jedna z mých oblíbených vět, kterou udržuji v paměti, říká, že všechno přichází a pomíjí. Emoce, fyzické zkušenosti, lidé, předměty, to vše přichází a odchází. Něco v nás je však stálé a neměnné, a to je podstata toho, kdo skutečně jsme.

O čem si myslíte, že celý náš život v těle tady na Zemi je?

Jsme tu za dobrodružstvím. Někdy procházíme radostnými i bolestivými zkušenostmi. Potřebujeme zažít něco kyselého, abychom ocenili sladké. Okolo bytí existuje spousta různých příběhů, ale já žádnému z nich nevěřím. Prostě jsme si sem přišli pro zkušenost, a to je vše. Není tu prostor pro žádné proč, protože otázka proč pramení z mysli založené na egu. Nemám na vaši otázku tedy odpověď, ale můžu poradit, abychom se v životě otázkou proč příliš netrápili.

Buďme vděční, že tu jsme, to zcela stačí. To je naše alfa a omega.

***
Jan Kersschot vystudoval medicínu na Antverpské univerzitě v Belgii. Jeho celoživotní hledání konečné pravdy stojí na univerzální moudrosti, která nevylučuje nic ani nikoho. Belgický řečník mísí jádro východního učení se současným západním životním stylem a prostřednictvím mimořádných dialogů ukazuje, jak s čistou myslí přijímat populární mýty o sebepoznání a osvícení. Je autorem knih Beyond: Dialogues About Aware Beingness, Coming Home, Nobody Home a This Is It.

***

Rozhovor vedla a pro zivotvpritomnosti.cz připravila: Lenka Nechvátalová (Jóga Divoši).

 

Tisk


Přidejte komentář k článku: